... epochy a staletí jsou ony mžiky na jevišti, kdy vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá... J.Werich

Velké mlčení

24. května 2008 v 11:20 | Waity |  Nejvyšlapanější cesty nevedou nikam
A bylo to jako každé prázdniny. Všechno se točilo jen kolem příprav na celý rok očekávaný skautský tábor. Na nic jsme nesměly zapomenout, a tak jsme si my dvě sestřičky vytvořily dlouhý seznam všeho potřebného a vyrazily do města nakoupit baterky, ponožky, sladkosti a další nezbytnosti každé skautky.
Hrozitánsky jsme se těšily. Jakou asi letos vymyslí Čert táborovou hru? Bude zase něco zajímavého? Loni se nám každý den za soumraku zjevovala tajemná Bílá paní. Prozradila ji jen tichá hudba, která nám signalizovala, že se za chvíli objeví a bude nám dávat úkoly na příští den. Když řekla co měla na srdci, otočila se a zmizela v mlze stejně záhadně, jak se objevila.
Letos to ale bude ještě zajímavější. My dvě sestřičky jsme se rozhodly, že si splníme Orlí pera. A abychom to neměly tak jednoduché, rovnou si splníme ta rudá. Zelená jsou pro malé holčičky, černá jsou těžší pro větší skautky, ale rudá - ty v našem oddíle splnily zatím jen dospělé skautky. Tak proč to nezkusit? Víte, jaká to bude nádhera, nosit na skautském kroji důkaz, že jsme to zvládly? Čert na nás bude pyšná. Pokusíme se o to spolu, aspoň se vzájemně podpoříme.
První zkouška, která nás čekala, bylo nejvíce obávané mlčení spojené s hladovkou, a to na celých 36 hodin. Začaly jsme zahájením ranního nástupu. V tuto chvíli už žádná z nás nesmí vydat ani hlásku, nic pozřít a pít smíme jen čistou vodu. Pokud se neuhlídáme a povíme byť jen jediné slůvko, zkouška končí a můžeme začít znovu. Ze začátku to byla docela legrace. Dopoledne jsme hrály různé hry a dávaly si pozor na pusu, vzájemně jsme se kontrolovaly, jak to zvládáme a důležitě jsme se na sebe usmívaly. Každá z nás byla v jiné družince, takže jsme se občas rozdělily, ale snažily jsme se být co nejvíc pohromadě. Na svačinu i oběd jsme musely s ostatními, ale jen se koukat, jak druzí baští. No a k naší smůle bylo na oběd naše zamilované a celým táborem zbožňované jídlo - kynuté knedlíky s jahodami. Smutně jsme se dívaly, jak si ostatní holky nacpávají bříška tou dobrotou a Tanagela nás ujistila, že nám kousek schová na příští den po zkoušce. To nás uklidnilo a začaly jsme se zase usmívat. Odpoledne se celý tábor jel koupat. Normálně bych byla nadšená a vískala radostí, ale uvědomila jsem si, že takové koupaliště skýtá tolik nebezpečí "prokecnutí se", že snad do té vody ani nepolezu. Kromě toho mi moje sestřička Tepi signalizovala, že už jí pěkně kručí v bříšku. Na to jsem jí musela odpovědět stejně, a povzbudivě jsem se na ni usmála: "Vydržíme!"
První odpoledne proběhlo bez větších problémů, s Tepi jsme se držely spolu a skákaly jsme s ostatními do vody, ovšem bez sdílení všeobecného obvyklého brebentění a řehotu. No, snad si to vynahradíme příště. Místo zmrzliny, kterou si šly holky koupit, jsme si lehly do stínu a odpočívaly. Přeci jen nám chyběla potřebná energie jít si s ostatními pinkat do vody s míčkem. K večeru jsme byly rády, že po pár písničkách je večerka a můžeme aspoň na chvíli do říše snů, zapomenout na už pěkně se ozývající kručící žaludek. Zatím jsme nepromluvily ani slovíčko. Šikulky. Snad nebude v noci přepad, který by nás donutil rychle vstát a honit kluky, kteří by nám chtěli ukrást vlajku, něco ze skladu, nebo taky skautku na noční hlídce. Potom by přes den přišli vyjednávat, co za ni dostanou.
Druhý den jsme vstávaly s nadšením, že naše hladovka dnes večer skončí a my si dáme dobroučké knedlíky schované od včerejška, no a hlavně si budeme moct konečně zase povídat s ostatními a smát se a zpívat a vykřičet do světa, že jsme šikovné panenky.
Dopoledne jsme soutěžily mezi družinkami a odpoledne se chystal táborový oheň. V poledním klidu jsem šla za Tepi do stanu. Ležela na posteli a byla moc smutná. "Copak je, kočičko?" napsala jsem na kousek papíru. "Mám hlad, koukni na moje propadlé bříško", odepsala mi a z líčka se jí skutálela slza jako hrách. Kdybych mohla mluvit, řekla bych jí: Neplač, sestřičko moje, už jenom odpoledne, pak bude nástup a jakmile odbije devátá hodina, zvládly jsme to. Hlavně nemukni a ještě pár hodin vydrž! Takhle jsem ji jenom hladila po plavých vláskách a v duchu jí i sobě slibovala, že si to pak sakramentsky vynahradíme.
Druhé a poslední odpoledne se hrozně táhlo a my už jsme jenom trpěly a čekaly až bude večer a nám skončí první zkouška. Bylo to nekonečné. Nakonec jsme se přece jen dočkaly. Holky nám odpočítaly poslední vteřiny, Tanagela mezitím nachystala večeři jen a jen pro nás a všichni nám blahopřáli ke zdárnému splnění první zkoušky. Já a Tepi jsme se objaly a šťastně jsme se poddaly požitku z dobroučké večeře, které byla jen troška. Tanagela měla strach, aby se nám neudělalo špatně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sara Sara | E-mail | 26. května 2008 v 11:42 | Reagovat

Šikovné panenky, vydržely, ale víš ty co? Tohle si nikdo neumí představit, kdo nechodil do skautu, nebyl na táboře, nedržel ticho a hladovku, myslí, že to nic není nemluvit a nejíst uprostřed 50 holčiček a spousty příležitostí k jídlu u kterých jste musely být.

2 aggellia aggellia | Web | 28. května 2008 v 11:38 | Reagovat

No, holky, klobouk dolů. Zkoušela jsem několikrát jen tak svoji pevnou vůli, nejíst, nemluvit...nikdy jsem nevydržela. Snad jen asi 24 hodin jsem nejedla. Ale určitě jsou pro malou holčičku ve skautu rudá péra hodně důležitá a motivující.

3 tepy tepy | E-mail | 28. května 2008 v 19:59 | Reagovat

Ahoj Waity, jak píšeš o knedlíkách, tak ty byly přeci borůvkové, nejlepší jídlo tábora že?? pokaždé jsme je sbíraly celé dopoledne a pak jsme je měly my holky na obídek a to si pak celý tábor pomlaskával jojo dala bycj si je hned mnam :-))

4 tepy tepy | E-mail | 28. května 2008 v 20:10 | Reagovat

Víš čeho jsem se tehdy bála já?? když jsme šly spát?? přepadu taky ale hlavně toho, že na to naše velké mlčení ráno zapomenu a hned po probuzení něco řeknu, měla jsem tehdy chuť si na noc zalepit pusu leukoplastí, abych si to ráno hned uvědomila.

Waity já na to úplně zapomněla, že jsem ti ukazovala propadlé a hladové bříško, teda ty máš ale pamatováka.Ale zvládly jsme to že?? bála jsem se taky toho, že kdyby to jedna z nás pokazila, té druhé by to pak bylo strašně líto a ta co by to nakonec zvládla, tak by z toho asi  takovou radost nakonec mít ani nemohla.No ale vše dopadlo a to je hlavní, jsme to ale šikulky šikovný, že??Tak jo škoda, že už je to všechno pryč, bylo to fajn, že?? no život jde dál a tak musíme alespoň naše děti vést touto super cestou, pápá mám tě ráda....

5 waity waity | E-mail | Web | 29. května 2008 v 0:20 | Reagovat

Agelli, dnes bychom to už nezvládly. Tehdy jsme měly velmi silnou motivaci a tou byla pochvala od starších skautek. To už asi dneska nikdo nezná.

6 waity waity | E-mail | Web | 29. května 2008 v 0:22 | Reagovat

Ano Tepi, máš pravdu, byly borůvkový. A pak že já mám pamatováka...:o)

Pá kočičko

7 Evanii (Violka) Evanii (Violka) | 9. června 2008 v 11:48 | Reagovat

Ahojka, narazila jsem na tento blog a donutilo mě to zavzpomínat na mé počátky v červánku a na družinku, kterou vedla Waity:) Ten tábor mi připomněl, že ten letošní se už zase blíží, tak jsme plné příprav a snad to všechno zvládneme. Mějte se hezky:-)

(nevím jestli si na Violku ještě pamatujete:) )

8 Nitaka Nitaka | E-mail | 9. června 2008 v 12:21 | Reagovat

Jinak já přidávám odkaz na oddílové stránky, kdybyste se chtěly mrknout, jak se Červánku daří. www.cervanek.wz.cz

9 waity waity | E-mail | Web | 9. června 2008 v 17:08 | Reagovat

Ahoj Evanii, samozřejmě, že si na Tebe pamatuju!!! Přezdívku jsi tehdy ještě neměla, ale Violka byla moc krásná a milá holčička s dlouhýma vláskama. Musím odněkud vyštrachat deníčky, které jsem si o Vás vedla. Škoda jen, že nemám žádné fotečky. Jsem moc ráda, že se ozýváte a necháváte mi vzkazy na tomto bločku. Díky!!!

10 Meivis Meivis | E-mail | Web | 10. června 2008 v 13:05 | Reagovat

Ahojky. Jééé jak nám Evanii poslala odkaz na váš blog, tak jsem se sem musela hned podívat. Asi před měsícem jsem vás viděla ve městě, ale než jsem se stačila procpat davem, abych vás pozdravila tak už jste byly pryč.

To je super, že si to takhle ještě po těch letech pamatujete. Jak jsem si to četla, tak se mi hned vybavily minulé tábory... a orlí pera, naše staré družinky a vůbec to všechno.

Nám se zrovna tábor zase blíží, tak kdyby jste si chtěly udělat výlet a přijet se podívat za námi na Kořenec, tak jste srdečně zváni.

Meivis (Lída)

11 waity waity | E-mail | Web | 10. června 2008 v 21:40 | Reagovat

Jsem  šťastná, že můžu přivítat další skvělou kamarádku. Tak Meivis - moc Tě tu vítám!!! Jak je vidět, Červánčí  tam-tamy pořád ještě fungují...:-))

A děkujeme za pozvání na tábor :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama