... epochy a staletí jsou ony mžiky na jevišti, kdy vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá... J.Werich

Na samotce

11. června 2008 v 22:06 | Waity |  Nejvyšlapanější cesty nevedou nikam
Pusťte si k tomu povídání pěknou písničku...:-))
Třetí zkouškou Orlích per byla "samotka". Znamenalo to strávit nějaký čas v přírodě, o samotě, přičemž mě nesměl nikdo vidět. Bylo potřeba skrýt se na nějakém místě poblíž tábora, kde mě nemohl vidět nikdo z tábora, ale ani náhodný kolemjdoucí houbař, bylo však potřeba občas vidět tábor. U zelených Orlích per šlo jen o 6 hodin, u černých a rudých to bylo 12 hodin na samotce. Pokud by mě někdo zahlédl, je konec a musím ihned přijít zpět do tábora.
Čert mě probudila o půl šesté ráno, v 6 hodin jsem měla být už mimo dohled. Vyfasovala jsem svačinku na celý den, sbalila si spacák, karimatku, knížku, zápisník a tužku a dostala papír s úkoly na dnešní den.
Stálo tam:
  • Pozoruj přírodu kolem sebe a napiš o tom jednu stránku
  • Zjisti, co se bude dít dnes dopoledne v táboře v 10 a ve 14 hodin
  • Napiš jednu stránku o tom jak se Ti líbí letošní táborová hra
  • Přines ze svého stanoviště něco pěkného
  • Nezapomeň se vrátit v 18 hodin zpět do tábora a jak se budeš vracet, zpívej si nějakou veselou písničku
  • Kdyby Tě kdokoli viděl, vrať se zpět
Přeji Ti příjemnou samotku. Čert

Jako své stanoviště jsem si vybrala hustý porost stromů a keřů na stráni asi 300m šikmo nad táborem. Rozbalila jsem si spacák a ještě si trošku zdřímla. Probudilo mě ranní pískání budíčku a dostala jsem hlad. Dobře, kouknu se, co mi Tanagela nachystala k jídlu. Rozdělila jsem si potraviny. Na snídani namazaný chleba, na oběd byla jistě určená vepřová konzerva s paprikou a chlebíkem, tatranku a jablko si vezmu ke svačině a na večeři už mám být v táboře. Snědla jsem snídani. Mňam, byla vynikající! Tady na táboře člověku chutná všechno úplně nejlíp, dokonce i chleba s paštikou nebo s vepřovou konzervou je mňamka.
Začala jsem pozorovat přírodu kolem sebe. Pode mnou lezl mraveneček, tak jsem ho hned zapracovala do své úvahy. Vysvitlo sluníčko a bylo krásně teplo. Ptáčci radostně vyzpěvovali a z tábora se ozýval obvyklý hluk sekání dřeva, dupot a smích.
Docela se mi tu líbí, říkala jsem si. Občas jsem opatrně vstala a mezi stromy pozorovala tábor. Musím však opatrně, aby některá z holek nezvedla hlavu do výše a nezahlédla mě. To by potom všechny společně zavolaly: "Waity! Pojď do tábora!!!" a bylo by po všem.
Dopoledne uběhlo docela rychle. Vyplnila jsem si ho splněním všech úkolů a otevřela knížku. Chvilku jsem četla, ale myšlenky stále odbíhaly jinam. S chutí jsem se dala do oběda a pomyslela si: kéž by už bylo odpoledne a já se mohla vrátit zpět.
Vlahý dopolední vzdoušek vystřídalo popolední parno. Co teď asi dělají holky v táboře? No jasně, mají právě taky polední klid - slyším jen několik malých holčiček honit se po náměstíčku. A Čert je právě pěkně zpražila: "To se dělá, honit se pod vlajkou, na co máte louku, himl hergot laudon..." (nadává s úsměve ve tváři).

Po obědě bych si mohla trošičku zdřímnout. Jenom trošičku. Ať mi samotka rychleji utíká. Dnes je tedy pěkně dusno, otřela jsem si čelo. Les zašuměl. Ptáci přestali zpívat, sluníčko se schovalo a nebe se zahalilo do šedivého pláště mraku. Kdesi v dálce se blýsklo a den potemněl. Ve vzduchu visela předzvěst letní bouřky. No to mi ještě scházelo...bouřka!!! A co teď já tady? No tak dobře, počkám chvilku, třeba pršet nebude a když bude, snad to bude jen chvilka...???
Kap. První kapka mi přistála na zpocené tváři.
Také letní bouřka má na táboře své jedinečné kouzlo. Když se rozprší, posedáte si do stanu a někdo
přijde na návštěvu: Jéé, holky, můžu na chvilku k vám? A společně posloucháme, jak kapičky ťukají do plachty stanu, tiše si povídáme a s úctou nasáváme zvlhlý vzduch, který ještě před chvilkou byl tak těžký a tak suchý...Za chvilku někdo ve vedlejším stanu sáhne do strun kytary, zpíváme si
všichni společně a přitom každý sám...a čekáme až Matka příroda rozhodne, že napršelo dost, aby se zalily stromy
květiny
tráva
země...
a potůček radostně pije, šumí a obtéká táborový můstek a louku najednou tak ztichlou a pustou...
Ano, letní táborová bouřka je kouzelná...

Kapykapykapykap...osvěžuje mi zpocené čelo jedna kapka za druhou.Najednou je kapek víc,a jsou větší než je mi milé. Co teď? Tady před deštěm moc schovaná nejsem.
Pobalím si věci a scházím do údolí - velikým obloukem kolem tábora. Kam? Někam, kde mě větve vysokých smrků ochrání před stále se zvyšující frekvencí kapek. Nemám strach, že bych někoho
potkala. Všichni se přece schovali před deštěm.
Křřřřachhhhh!!!!! v dálce dlouze zahřměl hrom...
a teď se ukaž, skautko.
Učili tě, že když je bouřka, nesmíš utíkat, neschovávej se pod vysoký strom, může do něj uhodit blesk. Vyhni se okraji lesa a otevřenému terénu.

Přecházím říčku. Ale tady je to jen samý vysoký strom. Nevadí, pokud není jenom jeden na celém širém poli, snad mi nebezpečí nehrozí. Pod jedním se krčím, nad hlavou karimatku, opřená o batoh plný vlhkých věcí, na mně už je taky všechno vlhké nebo skoro mokré. Kdyby mi tehdy někdo tvrdil, že za deset, patnáct let se budou vyrábět boty, kalhoty, trička, bundy s membránami, které v takovéto situaci člověka ochrání před vlhkem a nepohodlím, snad bych ani nevěřila.

Ale tady a teď mám na sobě kecky, bavlněné tričko a jako kraťasy ustříhnuté džíny, jednou rukou si objímám kolena - moc teplo mi opravdu není. Druhou rukou nad sebou držím zelenou karimatku,
pozoruji jak se mezi kořeny stromů vytvářejí malé kaluže vody a doufám, že už brzy přestane pršet. Sedím tak asi hodinu a zdá se mi, že frekvence kapek se snižuje
už to není kapykapykapykap
ale jen kapykap
a za chvíli je to kap, kap
až déšť ustává docela.
Kolik může být hodin? Zjišťuji, že půl třetí. Tady už vydržím do konce. Nahoru se nevrátím, stejně je tam mokro, zde sedím v mírném kopečku a voda stéká dolů.
Jsem na kraji lesa, pode mnou je druhá louka, jejím středem protéká potok a jsou tu mokřiny.
Na této louce nikdo netáboří.
Vpravo je naše táborová louka a louku na levé straně ode mě obývá klučičí tábor. Tady budu v bezpečí, kdo by tady po dešti co dělal?
Pociťuji hlad a pojídám tatranku, kterou jsem si schovala ke svačince. Teď se opravdu hodí.
Těším se do tábora, až se budu moci převléct do něčeho suchého, teplého, dám si čajík a k večeři něco dobrého od oběda a bude mi úplně nejlíp.
Ještě stále do konce scházejí dvě hodiny.
A sakryš!!! Co to tam prosvítá mezi stromy? Blonďatá hříva, červené tričko - to je snad Tanagela??? A jde přímo mým směrem! Pokud ho nezmění, projde asi tak 15m pode mnou přes louku. Tisknu se ke stromu a snažím se být nenápadná. Je mi ale jasné, že pokud se podívá doleva, uvidí mě. To by znamenalo, že mám zkoušku pokaženou. A to až teď když mám takový kousíček do konce! Teď když už jsem si myslela, že mi to nemůže nic ohrozit! Tanagela se blíží. Už je pode mnou. Prosím, prosím, nedívej se teď doleva...Za několik chvilek Tě ráda uvidím, ale teď se Ty nedívej a běž klidně dál, snažím se jí vsugerovat. Asi tudy procházíš nachystat nějakou hru, či převléct se do kostýmu na večerní pokračování táborové hry. Nebo jsi chtěla být chvilku sama. Hlavně se, prosím, nepodívej na mě!
Prošla, aniž by mě zahlédla. Nebo si mě všimla a dělala jakoby nic, aby mi nepokazila mou třetí zkoušku? To už se asi nedozvím. Sbírám svoje věci a zrychleným přesunem se dostávám hlouběji do lesa. Už jen půl hodiny. Udýchaná, mokrá a nervózní z toho co se právě mohlo stát, přečkávám poslední minuty. Odbíjí šestá hodiny a já šťastně vcházím do tábora s písničkou. Moje sestřička Tepi mi běží naproti a je šťastná, že už jsem zase zpět...
Já s písničkou jdu jako ptáček někdy spadnu na nos - to se ví
jen si začnu zpívat jako ptáček - hned mě všechno přebolí
Kdo se nerad usmívá ten je starý protiva. Hej na světě je přece krásně
tra - la - la- la- la- la - la la - la - láá :-))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sára sára | E-mail | 12. června 2008 v 0:37 | Reagovat

Viděla tě nebo ne? Když si to člověk takhle přečte vypadá to jako nic, ale ten les žije a každý zvuk člověka trochu vyděsí, jestli to jsou nebo nejsou lidé a potom ta osobní morální síla, která malou skautku donutí přijít a říct, viděl mě nějaký cizí člověk, tak jsem to nemohla dokončit. Kdo by se to dozvěděl? Nikdo a přece to malá pravdomluvná holčička nehodí za hlavu. Měla jsem takový hovor na netu s člověkem, který na sílu skautingu nevěří a zjistila jsem, že je to marné. Je mi líto, že ho nepřesvědčím už proto, že je na sídlišti tolik duševně mrtvých dětí, které svoje životy jen tak proplácají sedíce přitom ve virtuálním světě. Nemůžou být hrdiny v opravdové přírodě, rodiče se je "BOJÍ" pustit a tak jim vezmou naději, škoda.

Když jde člověk lesem je vždy pozorován zvířaty, která se tak umějí skrývat, ale je to velké umění a je dobré se ho pro život naučit.

2 sára sára | E-mail | 12. června 2008 v 0:53 | Reagovat

Jo, ale tuhle písničku mám spojenou s něčím úplně odlišným, totiž s paní Koloveckou hahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahahaha

3 tepi tepi | E-mail | 13. června 2008 v 12:39 | Reagovat

Tak s touto zkouškou jsem to měla dost podobné ve smyslu, že mě kdosi nemile překvapil také těsně před koncem zkoušky. No pamatuji si, že jsem před tímto vetřelcem, kterého jsem viděla už z dálky utíkala, ba přímo pelášila zmateně kamsi pryč no hupla jsem do prvního příšerně hustého křoviska, kterým by se neprodral ani ptáček. Jenže já rozhodnutá, že za každou cenu musím tuto zkoušku dokončit rozrazila jsem svým tělíčkem příšerně bodavé větve, prostě jsem se tam zázrakem vtlačila,no vtlačila já se tam svalila  jako balvan a spocená a zadýchaná  čekala na toho otrapu co si to kráčel mým směrem. Ufffff pomyslela jsem si, když přešel.....a až pak jsem si uvědomila jak my buší srdce. To byl ale nervák :-)))

Když nad tím teď tak uvažuji, tak dnes bych si tu samotku úplně jinak užila a možná, že bych byla mooooc vděčná za kousek klidu, ticha a samoty.

Tenkrát mi to přišlo strašně zdlouhavé i dokonce nudné, jojo časy se prostě mnění :-)))

4 waity waity | Web | 13. června 2008 v 16:37 | Reagovat

Sáro, nevím, jestli mě viděla. Doufám, že ne.

Tepi, taky sis svou samotku pěkně "užila", viď? Ano, dnes by člověk byl rád chvilku sám se sebou, ale tehdy jsme si měly pořád co povídat a člověk nerad přicházel o něco zajímavého a vzrušujícího, co se dělo tam dole v táboře...

5 aggellia aggellia | Web | 13. června 2008 v 23:24 | Reagovat

ta letní bouřka asi musela přijít, to by totiž nebylo jen tak ;). Proč taky...když není bouřka musí se aspoň po hlavě vrhat do pichlavého křoví. Asi bych to v tom věku taky absolvovala, nebo se aspoň pokusila. Dneska by mi to jaksi bylo jedno, asi nevýhoda stárnutí nebo čo. Ale je fakt, že pobýt chvilku sama se mi hodně hodně líbí. Jestli nejsme tak trochu kočičí dámy?!

6 waity waity | Web | 15. června 2008 v 19:19 | Reagovat

Ale Aggelli, dnes by jsi se přeci pokusila zase o něco jiného, co by prověřilo Tvoje schopnosti, za co by jsi chtěla být pochválená a  na co by jsi mohla být hrdá. V každém věku musí přece něco takového existovat.

7 aggellia aggellia | Web | 15. června 2008 v 20:02 | Reagovat

ale jo, máš pravdu, určitě existuje víc věcí, které mám chuť dokázat sama sobě, že na ně mám. Ale s věkem jsem došla k názoru, že nemusím nikomu cizímu dokazovat vůbec nic, asi to jsem chtěla říct :)

8 waity waity | E-mail | Web | 17. června 2008 v 6:33 | Reagovat

Ano, tak to myslím taky. Věřit si a dokázat si něco pro sebe, nebo třeba jen pro své nejbližší, aby  měl kdo udělit opravdovou upřímnou pochvalu.

9 SV SV | E-mail | 29. prosince 2008 v 14:02 | Reagovat

Pekné povídání. A krásny fazuľový znak! :-)

Nedávno som stretla jednu starú známu, povídali sme trošku, spomenula som, že som sa práve vrátila z hôr a ona na to: a ešte ťa to drží? A zatvárila sa súcitne. Z toho som usúdila, že poprírodelozenie je asi považované za nejakú (zá)važnú diagnózu ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama