... epochy a staletí jsou ony mžiky na jevišti, kdy vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá... J.Werich

Táborový oheň

20. července 2008 v 20:52 | Waity |  Nejvyšlapanější cesty nevedou nikam
Poslední a zdálo se, že také velmi těžkou zkouškou mých Rudých orlích per byla zkouška bolesti.

Měla se udát během posledního táborového ohně před zraky všech přítomných a po ní nám měl být předán list o splnění a odznáček, kterým budeme hrdě zdobit svou skautskou uniformu. Zkouškou bolesti měly být tři šlehy kopřivou po holých zádech a skautka při tom nesměla vydat ani hlásku. Kdo se někdy vydal na výlet s holými koleny přes louku, ví, co kopřivy dovedou. Proto bylo samozřejmé, že se zkoušky bolesti každá z nás ve skrytu své duše obávala.
Jezdím odmala na různé tábory a i nyní se dostanu k ledajakému ohni, ale nikdy, opravdu nikdy, nezapomenu na skautský oheň. Skautský táborový oheň je úplně jiný než jakýkoli jiný. Ptáte se v čem je jiný?
Až pojedete na skautský tábor na návštěvu a budete mít to štěstí, že zrovna ten večer se bude konat táborový oheň, buďte potěšeni tím, že na něj budete pozváni. Právě se Vám dostala obrovská čest zúčastnit se posvátného obřadu. Pomozte proto při jeho přípravách a večer až nastane tma, ztište se a očekávejte, co se bude dít.
Přípravy probíhaly po celý den už od rána a účastnil se jich celý tábor od těch nejmenších světlušek. Kdo mohl, pomáhal. Starší skautky a skauti porazili suchý strom, ze kterého se dále připravila hlavní kostra pagody . Tehdy jsme ještě neměli žádné technické vybavení, proto se ke slovu dostala sekera a ruční pila. Každý kmen musel mít vysekány přesné zarážky, aby celá kostra přesně zapadala do sebe. Nemohly se přece večer při ohni ze sebe sesunout, posvátnost okamžiku by byla tatam. Menší skautky se vydaly do smrkového lesa sbírat šáší. Tak se říká suchým smrkovým větvičkám, které se poctivě nalámou na malé kousky a vycpe se jimi velmi hustě celá konstrukce táborového ohniště. Ty potom tvoří základ, velmi dobře hoří a pomůžou rozhořet oheň tak, že potom celý hoří rovnoměrně a na všech stranách stejně intenzivně. Nejmenší světlušky si vzala na starost větší skautka a vydaly se do lesa s malými plechovkami a dřívky sbírat smůlu z poraněných stromů či pařezů. Muselo se nasbírat hodně smůly, aby se z ní mohly vytvořit čtyři pochodně, kterými bude ve správný okamžik zapálen oheň.
Pozdě odpoledne byly dokončeny všechny přípravy a na samém konci táborové louky na ohništi obskládaném kameny a lavičkami lemujícími celý ohňový kruh, stála nádherná pyramida vysoká jako člověk, ve své nejširší části dlouhá metr a půl. Všechno bylo nachystáno na večerní slavnost. Pochodně ze smůly byly zatím uschovány ve skladu. Dnes měl být závěrečný táborový oheň, na kterém se všichni dozví, jak se umístili v celotáborovém bodování jednotlivců a družinek. Měly být rozdány diplomy a uznání také za největší pořádek ve stanu, poděkování činovníkům, kteří se starali, aby všechno táborové dění šlapalo (například hospodář, který měl na starosti, aby celý tábor měl co jíst a všem chutnalo). Každá z nás se velmi těšila na večer, i když to znamenalo ukončení táborové hry, konec všech soutěží, rozluštění záhadností a hádanek, kterými jsme se po celé tři týdny zabývaly a také to znamenalo - ač nechtěný - návrat domů. Na druhou stranu jsme se už těšily na rozněžnělé náruče maminek a silné paže tatínků...
...Tak se ukažte, holky, už se nám po vás moc stýskalo , budou se na nás dívat s jakousi úctou hrdých rodičů...co tam s tebou na tom táboře dělali? No teda. Jsi teď taková samostatnější a je z tebe tak trochu jiná holčička ... a během odpoledne je melancholie z návratu ztracených dcer zase brzy přešla :-)
Nastal večer. Po večeři a každodenním večerním nástupu , jsme zůstaly ve skautském kroji a netrpělivě čekaly setmění. Konečně přišlo a celý tábor se mohl pomalu odebrat na louku k připravenému ohni. Stouply jsme si po družinkách k dřevěným lavičkám z kůlů a očekávaly slavnostní zapálení posledního závěrečného táborového ohně. Nikdo nemluvil a oči všech přítomných spočívaly na ohromné pagodě. Byla postavena tak, aby její rohy mířily na čtyři světové strany - východ, západ, jih a sever. Zvedla jsem oči a viděla úsměv nebo výraz posvátné úcty v opálených tváří ch a tvářičkách. Tato chvíle měla své nádherné neopakovatelné kouzlo a už nikdy se nevrátí...
Najednou jsme zvedly tváře a viděly, jak od tábora pomalu a důstojně přichází naše vůdkyně Čert, doprovázená čtyřmi činovnicemi, které nesly hořící pochodně. Skautky s pochodněmi se postavily každá na jednu světovou stranu a tiše čekaly. Všechny naše tváře spočinuly na naší vůdkyni. Ta tiše pronesla: "Vítám vás na závěrečném táborovém ohni. Všichni připraveni? Můžeme ho tedy zapálit." Každá pochodeň se pohnula a pomalu se vsunula co nejhlouběji do středu ohně, kde zapálila svoji svěřenou stranu.
Potichu jsme začaly zpívat hymnu oddílu Červánek. Zpěv postupně zesiloval a přidávaly se i mladší hlásky světlušek. Poslední sloka burácela ztemnělým okolím:
Slunce už vychází, ze sna nás probouzí rolničkou, nový den začíná, co asi přinese nám. Vrátka svá otvírá, jdeme ho pozdravit písničkou, cesta je daleká, musíme jít po ní dál.
Poznávat kolik je kolem krás a kolik zázraků, rozdávat radost a pořád se vesele smát. Po cestě slunečné vystoupit až vzhůru k oblakům, po boku věrně ti stojí kamarád.
Večer, když soumrak se sklání nad krajinou líbeznou, příroda utichá, my půjdem také spát. Musíme nabrat sil na další cestu nelehkou, do snů nám Červánek bude jasně plát...
Zpěv dozněl a bylo slyšet jen praskot hořícího dřeva. Ohnivák shodil první patro obrovské pagody do ohnivého středu a vzduchem začaly létat jiskry.
A kdo že je ohnivák? Je to předem určená starší skautka, která má na starosti dnešní oheň. Není to lehký úkol, je třeba starat se pečlivě, aby dlouho a co nejkrásněji hořel. Je třeba přikládat a zhazovat vrchní opálené části. Při tom Vám oheň pálí do tváří a musíte dát pozor, aby celá konstrukce nespadla naráz. Přesto je to velká čest a odměna dělat ohniváka.
Nyní přijde naše poslední očekávaná zkouška. Čert předstoupila opět dopředu a přečetla naše jména z připraveného listu. Vedle ní stála Tanagela a v ruce držela v látce obalenou velkou kytici dnes čerstvě natrhaných obrovských kopřiv. Povzbudivě jsme se na sebe s Tepi usmály a předstoupily k nim. "Jste dnes připraveny vykonat poslední zkoušku rudých orlích per?" zeptala se Čert. Přikývly jsme téměř zároveň. "Dobře, vyhrňte si tedy košile a jdeme na to."
Předklonila jsem se dopředu s obnaženými zády a čekala na tu pohromu. Čert mě začala velmi opatrně hladit kopřivami. Necítila jsem nic, jen jakoby lechtání trávou. Přejela ještě dvakrát. Teď už zapálilo. Sevřela jsem rty, abych se vyvarovala jakéhokoli zvuku, který by prozradil, že tohle zrovna není příjemné. Mám to za sebou, pomyslila jsem si. Na Tepi bylo vidět, jak je nervózní. Ale i u ní to proběhlo velmi hladce. "Hotovo. Jste šikulky. Tímto vám oběma, Waity a Tepi, předávám Váš odznak rudých orlích per. Ode dneška jej můžete nosit na skautském kroji." Společně jsme hrdě a zářící štěstím, za velkého potlesku ostatních, došly na svá místa. Tábor byl ukončen, diplomy a uznání rozdány, zazpívaly jsme si s kytarou a dnes později než obvykle odešly spát. V noci se nám oběma zdál nádherný sen. Byl o nejšťastnějších dnech prožitých zde na skautském táboře a o našich největších skautských kamarádkách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 brabi brabi | E-mail | Web | 21. července 2008 v 23:29 | Reagovat

:)

2 Feilin Feilin | E-mail | 23. července 2008 v 0:02 | Reagovat

Ahoj Waity! S radostí jsem ten článek zhltla :) vždycky přemýšlím, jestli máš ty fotky z Kořence a nebo jestli to jsou jen náhodné fotky z internetu... ale když se zamyslím do detailů jak to na Kořenci vypadalo, vzpomenu si na ty olše kolem potůčku, na ten dřevěnej mostek, na třezalku tečkovanou..., tak se mi na jedné straně moc stýská, ale na druhé straně jsem moc ráda, že jsem mohla zažít tak nádherný okamžiky.

Našla jsem jednu starou fotku, co jsem kdysi dostala od Mustely. Je to asi jediná fotka, co mám z Kořence a je právě od závěrečnýho táboráku. Jsem tam jako malá světluška a jsem v roli ohniváka. Tvářím se tam dost srandovně, protože jsem jednou nohou v tom kruhu z kamenů, co byl kolem ohně. Snažím se dvěma klacíky shodit jedno poleno pagody do středu ohně a hrozně mě to pálí do obličeje, to si pamatuju ještě dneska :) a v pozadí té fotky sedíš Ty a Nitaka a hrajete na kytary a zpíváte  a přitom koukáte, jestli se mi to povede nebo ne. Je to moc milá fotka!

Ohniváci byli dva, jedna světluška a jedna skautka :) Už nevím, jak to dělala Čert nabo Sagitta, ale Fringilla vybírala ohniváky podle bodování. Kdo vyhrál celotáborové bodování za světlušky a za skautky, ten dělal ohniváka. To mi přišlo vždycky trochu škoda, že vlastně hned na začátku ohně se tímto prozradilo, kdo vyhrál bodování...

Děkuju za tenhle článek, už jsem úplně zapomněla, že jsem taky běhala s hřebíkem a plechovičkou po lese a sbírala smůlu. I když mám takový pocit, že jsme za to odpoledne s holkama nasbíraly daleko víc borůvek než smůly!! Modrý pusy nás vždycky prozradily :)

3 Feilin Feilin | E-mail | 23. července 2008 v 0:03 | Reagovat

jejej, to jsem se nějak rozepsala :-) omlouvám se...

4 waity waity | E-mail | Web | 23. července 2008 v 11:37 | Reagovat

Ahoj Feilin!!! Ty fotky nejsou z Kořence,  moc jich totiž nemám, stejně jako Ty. Ale mohla bych sem přidat tu Tvoji, kdybys mi ji poslala naskenovanou.  Na tento článek jsem si vypůjčila dvě fotky z webu Červánků, holky jich tam mají spoustu z táborů, kde jsem už nebyla. Tímto jim za ně děkuji.

Představ si, později jsem se dozvěděla, proč ty kopřivy nebolely. Čert je prý máčela celý den v potoce, aby nepálily, to je co??? :-))

5 Sara Sara | E-mail | 23. července 2008 v 11:57 | Reagovat

Krásné příběhy dětí z přírody jsou ohříváčkem duše po celý další život a dobrým důvodem dopřát je dalším a dalším malým následovníkům. Když vidím Lisu představuji si ji jako malou ošátkovanou světlušku stojící v pozoru s prstíky vztyčenými k pozdravu a s dobrým srdíčkem na dlani, poznávající přírodní zákony uprostřed stejně starých holčičích přítelkyň, vzdálena světelné roky od blbých barbín z umělé hmoty a přebarveného cukroví.  Já mám také v živé vzpomínce takový čarovný oheň. Byl to tábor nazvaný "Na pavoučí síti", byl poslední ze skautských, protože skaut komunisti zakázali, byly jsme malé a přesto velmi smutné a uvědomující si, že nám uniká mezi prsty něco překrásného. Byl to oheň uprostřed noci, na vrcholku skal, nad rozběsněnou hlučící řekou. Byly jsme vzbuzeny my nové skautky, které ještě neměly slib a šly kamzičí stezičkou, vystrojené v krojích mezi strážkyněmi s pochodněmi, v úplné tichosti a na vrcholku, ozářené pagodou a měsícem v úplňku, skládaly slib s rukou se třemi prsty vztyčenými, jako znak bratrství a svornosti a malíčkem přikrytým palcem, jako symbol toho, že větší a silnější chrání menšího a slabšího. Dostaly jsme kovový zlatý odznak lilky s vlkem uprostřed liliových stonků, podložený tmavěmodrým filcovým čtyřlístkem a byly tak šťastné, jako potom už málokdy. Tábor skončil a my se už nikdy nesešly.

6 waity waity | E-mail | Web | 23. července 2008 v 14:26 | Reagovat

Sáro, musel to být krásný zážitek, byl by na celý článek. Napíšeš? :-) Všechny skautky si to budou číst, že jo, holky? Jen je mi líto, že něco krásného skončí a my to můžeme opakovat už jen u svých dětí...

7 Sara Sara | E-mail | 23. července 2008 v 14:58 | Reagovat

Waity, ten tvůj článek je velmi krásný. A s tím opakováním zážitků. Tak to v životě chodí, každá věc má svůj čas a své místo a je na nás abychom ty, které nás obohatí nepropásli a abychom když jsme je prožili, dali šanci dětem prožít je také. Tebe teď čekají velké věci jiného charakteru a tak nesmutni nad tím co bylo, nezapomeň a prožívej si další.

Ps. a nezapomeň o nich psát...

8 Feilin Feilin | E-mail | 9. srpna 2008 v 10:59 | Reagovat

Ahoj Waity, bohužel nemám k dispozici scanner :-(

No jo, to je prostě Čert... :-) byla to prostě vůdkyně jak se patří. Šlo přece jenom překonat ten strach z těch kopřiv, a to ona věděla :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama