... epochy a staletí jsou ony mžiky na jevišti, kdy vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá... J.Werich

Seriál o krásách ČŠ - Na kolech do kopců a rozhleden!!!

18. září 2008 v 13:52 | Waity |  Maličkosti dělají dokonalosti, ale dokonalost není maličkost
Dnes se vydáme zase na kolech. Včera jsme našim nohám dali pohov, tak si to můžeme dovolit.
Vyjíždíme z Jetřichovic po silnici směrem na Vysokou lípu. Vyjíždíme??? Ne, spíše šlapeme do kopečka. A to téměř ihned...


Nejsem žádný závodník, proto už skoro nemůžu, a tak mi přijde vhod malá odměna uprostřed už druhého a velmi strmého kopce. Zde je ve skále vytesaná Sněhurka a sedm trpaslíků. Toto pohádkové místo se nachází nedaleko silnice z Jetřichovic do Rynartic. Roku 1833 sochař Ernest Water vytesal tyto postavičky do skal uprostřed lesů. Najít je všechny je celkem zábavná hra pro malé i velké..
Já se vydávám do stráně a objevuji všech sedm trpaslíků a dokonce i Sněhurku.


I když jsou trpaslíci nedaleko od sebe a jsou barevní, zjeví se vám vždy, když to nejméně čekáte. Určitě je najdete všechny, ale dá to zabrat. My pokračujeme dál.
Před obcí Jitřetín pod Jedlovou (kam máme mimochodem namířeno) ve Šluknovském výběžku v Severních Čechách nacházíme zajímavý turistický cíl (ani jsme o něm netušili) - Štolu svatého Jana Evangelisty. V dnešním letním horkém dni je to ideální místo k ochlazení.
Kupujeme si vstupenky na prohlídku a ujímá se nás pán, který se sem jako průvodce naprosto ideálně hodí. No - posuďte sami. Popisuje nám velmi zajímavě strastiplný život lidí, kteří zde kdy pracovali až 16 hodin denně. Dožívali se zhruba třiceti let věku. Uvědomujeme si, jaké máme štěstí, že žijeme v dnešní době, kdy máme co jíst a žijeme, v poměru s tehdejší dobou, téměř bezstarostný život.
Hned při vstupu nemám ze štoly zrovna dobrý pocit. Tady, že lidé pracovali do úmoru, dokonce i ženy a děti, aby si těžkou prací vydělali na živobytí? V polovině hlavní chodby dlouhé 440 metrů je to tzv. "kaple" s vytesaným oltářem a dřevěným křížem. Zde, u tohoto kříže, se při vstupu do štoly pomodlili, aby se večer zase živi vrátili z práce domů. Závaly totiž v této (jako ani v žádné jiné podobné) štole, nebyly vůbec vzácností.
Štola se nachází v severozápadním svahu Křížové hory, která v sobě ukrývala žíly rud mědi, olova, cínu a stříbra. Její počátky a první pokusy těžby se datují do patnáctého století, do roku 1539 a těžba stříbronosného galenitu a měděné rudy chalkopyritu. V roce 1782 zakládá šlechtic Johann Hennevogel z Edenburgu "Litoměřickou důlní společnost" a 640 metrů dlouhá šachta s několika křižovatkami ožívá. Povoláni jsou i havíři z Kutné Hory. V závěru osmnáctého století v roce 1881 je však těžba z důvodu malých výnosů zastavena. V roce 1883 ještě zkoušela těžbu "Jiřetínská společnost pro dolování rud".
Celé doly pak byly uzavřeny v roce 1910. Štola se též nazývala "Frishglück stollen"neboli štola čerstvého štěstí, kdy se znovu zkoušelo obnovit těžbu, nebo také štola Kryštofova.
Těžbu připomínaly jen četné "dobývky" v chodbách šachty.V jeskyních s jezírkem se také nacházela jeskynní houba, které havíři přezdívali "vodní tulipán".
Ve třicátých letech však zmizela díky úpravám a pracovním aktivitám,které pak vyústily v zpřístupnění prostoru veřejnosti v roce 1934.
V roce 1989 pak skupina nadšenců z Varnsdorfu pod vedením Bohuslava Flekny zahájila rozsáhlé průzkumné a přípravné práce a 7.8.1999 byla Štola sv. Jana Evangelisty znovu slavnostně otevřena veřejnosti.

My můžeme pokračovat dále. Venku je tedy sakramentsky tepleji", namítám, a třu si studená lýtka. Naším dalším cílem bude hrad Tolštejn, který se rozkládá někde nad vesnicí Jitřetín pod Jedlovou. V Jitřetíně usedáme do hospůdky. Můj nejmilejší si zde dává jen polévku se slovy: "Teď pojedeme do kopce, dej si jen něco lehkého, ať Tě oběd netlačí v břiše." Já samozřejmě neposlouchám jeho, ale svůj žaludek, a objednávám si filé s bramborama se slovy: " to je přece dietní, ne? Ale přineste mi k tomu, prosím, ještě tatarku."
Tolštejn (Kavčí hrad) je prý jednou nejlépe zachovalých hradních zřicenin v severní části Lužických hor. Jedeme k němu do obrovitánského kopce a moje břicho úpí - je v něm přeci filé a když chci vyšlapat kopec, měla jsem poslechnout rady a dát si jen něco lehoučkého, třeba salát, a nebyla bych teď půl kilometru za svým mužíčkem. Ten na mě bude čekat asi nahoře a možná bude čekat pěkně dlouho. Ale z kola neslezu. Jedu jako šnek a očima hypnotizuji hrad, který je vidět v dálce (a hlavně výšce).
Historie hradu sahá až k první polovině 14. století., kdy pravděpodobným vlastníkem byl Jindřich z Lipé. Roku 1337 hrad získává jako dědičnou državu Vaněk z Vartenberka, který buduje z Tolštejna centrum panství. Vartenberkové drží toto kouzelné místo do počátku 15.století. Od roku 1402 spadá hrad do vlastnictví Berků z Dubé a poté se vlastníky stávají opět Vartenberkové. V době třicetileté války (1618-1648) byl Tolštejn vypálen a dobyt Švédy. Od té doby hrad již nebyl opraven a v jeho držení se vystřídalo několik majitelů. Později se zřícenina hradu stala útočištěm loupežníků a místní jej rozebírali pro stavební materiál. V roce 1865 zde byl zprovozněn hostinec, který řídily tři generace rodu Münzbergů do roku 1977.
Na vrcholová skaliska se dostáváme po přístupném železném schodišti se zábradlím. Ze skalnatého vršku při dnešní dobré viditelnosti můžeme vidět na okolní vrcholky Lužických hor, do údolí Jiřetína, na Varnsdorf a Podluží, za nimiž se pnou vršky Šluknovské pahorkatiny a Lužice.
Huráááá!!!!! Už jsem tady, tak a teď mě vyfoť, miláčku, protože jsem BOREC!!!
"Hele, támhle je hora Jedlová, chceš si na ni ještě vyšlápnout, nebo už pojedeme zpátky?" dostávám nabídku. Horlivě přikyvuji a netuším, že mě čeká ještě pořádný kopec. Sjedeme totiž teď do údolí a převýšení si vyšlápneme znovu. Teď jsem v euforii z toho krásného výhledu...
Právě jsme si vyšlápli na Horu Jedlovou, na jejímž vrcholu stojí 23 metrů vysoká rozhledna a patří mezi nejvyšší hory Lužických hor. Hora má nádherný kruhovitý výhled do dalekého okolí. Za jasného počasí můžeme shlédnout celý obzor od Krušných hor až po Krkonoše.
Proto zde byla také roku 1891 vybudována kamenná rozhledna s restaurací.
To jsme ale dobří", myslím si, když piju kofolu a chřoupu k ní tatranku, kterou mi vnutil mužíček za ten strastiplný kopec. A že to byl kopec!!!
Na každých několika metrech byly nápisy:
Ještě 100 metrů!
UFFFF!!!
Hrůza co???
Vydrž!!!
Už jen 50 metrů!!!
Asi chcípnu!!!
Už to bude!!!
Deset metrů!!!
Pět metrů!!!
Pivo nebo zdechnu!!!
Za zatáčkou UŽ!!!
Seš dobrej!!!
Po 2. světové válce až do roku 1992 celý areál chátral. V roce 1992 začala rekonstrukce a opětovně byla otevřena následujícího roku. Hora je také zajímavá pro své rozvodí. Z jižní strany voda z hory stéká do Severního moře a ze severní strany do Baltického moře.
Cesta zpět už je velmi příjemná. Sjíždíme kopec, projíždíme velmi příjemnými lesy a dáváme se směrem zpět přes Chřibský vrch. To je poslední plánovaný kopec (proti těm dnešním by se dalo říci jen kopeček). Využívám chvilky, kdy mužíček kouká do mapy a dávám si zaslouženou pauzu v hlubokých lesích, kde nepotkáváme živou duši.
Dnes to byl náročný výlet, ale OPĚT jsme se přesvědčili, jak krásná, úžasná a plná překvapení je NAŠE ZEMĚ ...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 waity waity | E-mail | Web | 18. září 2008 v 14:26 | Reagovat

Tohle se mi do článku nevešlo:

Pocit při chřoupání tatranky mě ale přechází, když vidím, jak k nám pomalu jede párek cyklistů s malým vozíčkem za sebou. Mají v něm miminko. Ne my, ale tihle jsou dobří, a hlavně ta mladá maminka, která tohle vyšlápne pár měsíců po porodu (odhaduji podle velikosti miminka, které z vozíčku vytahují a ukazují mu první rozhlednu v jeho životě).

2 Radka Radka | 18. září 2008 v 15:28 | Reagovat

Fakt super ! Nevím co víc říct, navíc jsem ještě udýchaná z toho kopce. ;)

3 Sara Sara | E-mail | 18. září 2008 v 21:12 | Reagovat

neuvěřitelné, byli jsme na stejném místě, ale zatímco vy jste to všechno vyšlapali vlastními svaly a vůlí, my si to s Lisetkou pojezdili autem a až úplně poslední úseky s mimčem v šátku nebo kočárku. A musím říct, že když jsme jeli k těm trpaslíčkům, pomalinku v serpetýnách mezi skalami a užívali si ten pohádkový les, říkala jsem si, tak tady bych nechtěla jít pěšky, protože to byla jízda takříkajíc svislá

4 Sara Sara | E-mail | 18. září 2008 v 21:15 | Reagovat

Krásně nám povídáš o dírách do země anebo hromadách kamení. Děkujeme za potěšení, jo a ty trpaslíky jsme našli všechny, ale princezna tam nebyla a tak jsme si řekli, že to je vždycky ta holka, která tam právě pobíhá a počítá?

5 brabi brabi | 18. září 2008 v 23:42 | Reagovat

Jak to, že tam nebyla princezna?? Vždyť tam sedí vedle trpaslíka a na hlavě má korunu, nebo to je něco jiného? Žeby přilba? Ale to tehdy ještě neměli, to bude koruna. Za tu dřinu si ji zasllouží.

6 Sara Sara | E-mail | 19. září 2008 v 11:01 | Reagovat

A ty nápisy byly oficiální na tabulkách nebo na stromech? nebo na silnici? protože to je náhodou záslužná činnost, takhle podporovat sportovce před cílem, jahahahahchchahahahahajohohalijakolijooooooooohahahahahah

7 waity waity | E-mail | Web | 19. září 2008 v 16:55 | Reagovat

Tak a dost spekulací :-)) !!!

Princezna tam je a dala jsem Vám ji do článku, abyste věděli. O tom, že tam občas zabloudí i jiná princezna, není pochyb. Tak například třeba před 14 dny tam byla princezna Lisetka, že??? Jo a ty nápisy, tak ty byly malovány barvou na silnici asi od někoho jako my. Fakt koukám, že si někdo dal tu práci a ještě nesl na horu Jedlovou plechovku s barvou. A třeba taky obdivuju ty, co chodí po lesích a dělají značení pro turisty. Kolikrát jim to musí dát pěkně zabrat...a slyšela jsem, že to dělají dobrovolníci a ZADARMO. Šikulky to jsou!

8 aggellia aggellia | Web | 20. září 2008 v 9:55 | Reagovat

a já přidávám, jak krásní a úžasní a plní překvapení jste vy, že jste to zvládli a vyšlapali a ofotili a okomentovali. Mě by asi vyčerpáním zkolabovalo tělo, mozek, vzpomínky by se mi zúžily na metr čtvereční přede mnou a nenáviděné kolo a do deníčku bych potom asi pěla chválu na dovolenou v termálních lázních :))) ještěže tam byli ti trpaslíci, aspoň s někým normálním sis mohla pokecat ;))

9 Radka Radka | 25. září 2008 v 16:39 | Reagovat

tak mě napadá rýpavý dodatek k prvnímu komentáři: miminku je celkem fuk, jestli se kouká z rozhledny nabo balkonu, ale maminka si za deset let vzpomene, že nemusela mít bolavá záda a glajdavá kolínka a zápěstí v ortézách, kdyby třeba zapřáhla vozejček tatínkovi ... ;)

10 waity waity | E-mail | Web | 26. září 2008 v 10:41 | Reagovat

Mám dojem, že ten vozíček táhl tatínek, ale ta maminka určitě bolavá záda ani glajdavá kolínka nemá, právě proto, že sportuje a dělá to pravděpodobně  pro svoji kondici a duševní pohodu... :-))

11 Sara Sara | E-mail | 26. září 2008 v 11:30 | Reagovat

Radko, to by ses divila, jak miminko vnímá kde se právě nachází, to bys koukala, jak miminko sosá očima ten pocit, který tryská z jeho rodičů a vůbec nevadí, že zatím nedohlédne dál než pár metrů, jak  cucá s mlíčkem a dechu maminčina i adrenalínek spojený se sportovním výkonem a spokojeností nad dosaženým výstupem, a to je sakra rozdíl od neadrenalínku spokojeně rozvalené paničky s podbradky v cukrárně, i když tato má balkonek, tam totiž pro dítě chtivé činnosti nutně nastupuje nuda a nuda a nuda.

12 Vašék Vašék | E-mail | Web | 18. ledna 2012 v 15:23 | Reagovat

máš pěkný blog ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama