... epochy a staletí jsou ony mžiky na jevišti, kdy vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá... J.Werich

Čas žít, čas umírat

8. října 2008 v 21:17 | Waity |  Vzdělání má hořké kořeny, ale sladké ovoce.






Román Čas žít, čas umírat volně navazuje na román Na západní frontě klid. Zde se však dostáváme do 2. světové války na frontu do Ruska zhruba kolem roku 1942.


Hlavní hrdina knihy, Ernst Graeber, se po dvou letech strávených ve válce dostává vytouženou dovolenou. Ale doma ho místo radostných rodičů očekává zjištění, že jeho rodný dům spolu s celou ulicí a dalšími ulicemi, byl vybombardován při bombových útocích na město. Jeho rodiče jsou nezvěstní a Graeber se je snaží vypátrat. Mezitím nachází útočiště v kasárnách na marodce, která slouží i dovolencům, kteří nemají kam jít.
Při svém pátrání potkává Graeber svou bývalou spolužačku gymnázia Alžbětu. Alžběta má otce v koncentračním táboře a Ernst stále hledá své rodiče. V šedi vybombardovaného města si připadají oba osamělí a proto se snaží zpříjemnit si čas společnými schůzkami. Zanedlouho, po jednom bombovém útoku, se do sebe zamilují.
Ernst se potkává s dalšími lidmi, které znal před válkou. Je jím Alfons Binding, který je členem strany SS, ale také bývalý učitel náboženství pan Pohlmann. Ten mu otevírá oči a poukazuje na to, co už dávno věděl...
"Leccos jsem viděl", pokračoval Graeber. "A hodně slyšel. Vím také, že válku jsme prohráli. A vím, že bojujeme dál jen proto, aby vláda, strana a lidi, kteří to všecko způsobili, mohli ještě nějaký čas zůstat u moci a aby mohli lidi uvrhnout do ještě větší bídy". Pohlmann se znovu vytřeštěně zahleděl na Graebera. "Vy tohle všecko víte?" "Vím to teď. Nevěděl jsem to vždycky". "A vy zas musíte do pole?" "Ano". "To je hrozné". "Daleko hroznější je muset do pole a tohle vědět, a tím se stát spoluviníkem. Stanu se jím?" Pohlmann mlčel. "Jak to myslíte?", zeptal se po chvíli. "Víte, jak to myslím. Učil jste nás náboženství. Do jaké míry se stanu spoluviníkem, když vím, že válka je nejen prohraná, nýbrž také, že ji musíme prohrát, aby skončilo otroctví a vraždy, koncentrační tábory, SS a SD, masové vyhlazování a nelidskost - když to tedy vím a za čtrnáct dní se zase vrátím, abych za to dál bojoval?" Pohlmannův obličej najednou zšedl a vyhasl. Jen v očích zbyla barva, byla to zvláštní jasná modř. Graeberovi připomínaly oči, které už jednou někde viděl, ale už si nevzpomínal kde. "Musíte zase do pole?" otázal se Pohlmann konečně. "Můžu odmítnout. Pak mě pověsí nebo zastřelí." "Mučedníci křesťanských časů neustoupili násilí," pronesl váhavě Pohlmann. "Nejsem mučedník. Ale kdy začíná spoluvina?" naléhal Graeber. "Kdy se stane vraždou to, čemu se jindy říká hrdinství? Když už člověk nevěří ve svoje důvody? Nebo v účel? Kde je hranice?" Pohlmann se na něho zmučeně podíval. "Jak bych vám to mohl říci? Je to příliš velká zodpovědnost. Nemohu rozhodovat za vás." "Musí si to každý rozhodnout sám?" "Myslím, že ano. Jak jinak?" Graeber mlčel. Nač se dál ptát, pomyslel si. Najednou tu sedím jako soudce a ne jako obžalovaný. Nač trápím tohoto starého muže a poháním ho k zodpovědnosti za to, co on mne kdysi učil, a za to, co jsem se naučil později bez něho? Potřebuji ještě odpověď? Neodpověděl jsem si právě teď už sám? "Máte pravdu," řekl. "Ptát se někoho jiného znamená, že se stále ještě snažíme obejít rozhodnutí. Snad jsem od vás ani žádnou přímou odpověď neočekával. Vlastně jsem se ptal sám sebe. Ale někdy se člověk dokáže ptát sám sebe jen tak, že se zeptá toho druhého." Pohlmann zavrtěl hlavou. "Máte právo se ptát. Spoluvina!" vyrazil. "Co vy o ní víte? Byl jste mladý a otrávili vás lží dříve, než jste mohl mít vlastní úsudek. Kdežto my - my jsme to viděli a dopustili! Co to bylo? Pohodlnost srdce? Lhostejnost? Chudoba? Sobectví? Zoufalství? Ale jak se z toho mohl stát takový mor? Myslíte, že o tom denně nepřemýšlím?" Graeber si najednou vzpomněl, koho mu připomínaly Pohlmannovy oči. Byly to oči starého Rusa, na kterého střílel. Vstal. "Musím jít," omlouval se. "Děkuji, že jste mne sem pustil a že jste se mnou mluvil."
Zbývá jen několik dnů do konce dovolené. Ernst požádá Alžbětu o ruku. Ta nejprve váhá, ale pak svolí. Svatba se koná za několik dní. Alžběta si bere dovolenou v továrně, aby spolu mohli trávit co nejvíce času. Mladý pár zjišťuje, že jeden druhého opravdu miluje a během tří dní se snaží prožít celý svůj společný život. Poslední den na svobodě Ernst zjišťuje, že jeho rodiče žijí. To mu stačí. Je šťastný a teď může odjet. Alžběta se mu poslední noc svěří, že by si přála, aby z jejich krátkého manželství vzešlo dítě.
Na frontě ho nečeká nic dobrého. Německo stále ustupuje a hodně kamarádů je mrtvých. Ernst se zařazuje do své skupiny, která zanedlouho zatýká skupinku partyzánů. Nemůže se dívat na šikanu, která se jim děje, a proto se rozhodne je pohlídat sám. Stráví u nich celou noc, postará se, aby měli vše, co vězni potřebují, dokonce se s nimi podělí i o cigarety. Ráno je vyhlášen poplach a všichni utíkají. Ernst cítí, že musí něco udělat. Odhazuje zbraň a kyne Rusům, aby utekli. Jeden ze starých partyzánů proti němu obrací jeho vlastní zbraň...
"Ránu necítil. Jenom najednou před sebou viděl trávu..nějakou rostlinku, napůl zašlápnutou. Rostlina se zakymácela a stála pak před úžícím se obzorem jeho klesající hlavy sama, tichá, samozřejmá, s útěchou úplného pořádku i v tom nejmenším, s veškerým mírem, a rostla a rostla, až vyplnila celé nebe a jeho oči se zavřely."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sara Sara | E-mail | 8. října 2008 v 22:33 | Reagovat

Ano jsem prosím knihomol, ale když zjistím, že kniha je povrchní, hloupá a tudíž zbytečná, vyhodím ji do popelnice, nechci ji mít ani doma a nechci aby se s ní někdo zdržoval.

Od Remarque mám přečtené všechno a dokonce jsem z něj i maturovala, nejvíc miluji jeho Vítězný oblouk, nebylo to tolik o válce v poli, odehrávalo se to v mé milované Paříži a tenhle Pan spisovatel před kterým se hluboce skláním, napsal příběh o  vraždě neboli spravedlivém trestu, který si z celé duše přejete, aby se povedl. Příběh napínavý, tajemný, zamilovaný, nemocný válkou i zlými chorobami, zkrátka dokonalý příběh, který všem doporučuji.

2 waity waity | E-mail | Web | 9. října 2008 v 18:41 | Reagovat

Ano, Vítězný oblouk  jsem četla taky, byl nádherný a taky Tři kamarády,  díky Tvé jedinečné knihovničce, kde se dají najít výborné knížky. Referát jsem ale udělala z méně známého dílka tohoto jedinečného Spisovatele, moc lidí ji třeba nečetlo.

3 Bohdan Dlouhý Bohdan Dlouhý | Web | 14. října 2008 v 11:57 | Reagovat

Děkuji, waity, za připomenutí. Remarqua mám moc rád. A přečetl jsem asi vše, co napsal, některé knihy už mnohokrát. Přestože ve mne jeho příběhy často probouzejí deprese. Ale přesto jsou jeho knížky hrozně lidské. Pořadí mých nejoblíbenějších se mění, momentálně je v čele mého žebříčku asi Černý obelisk... Znáte?

4 SV SV | E-mail | 14. října 2008 v 12:51 | Reagovat

Remarqua som čítala už dávno pradávno - a tiež som z neho mala taký depkoidný pocit. Možno som bola primladá.

5 waity waity | E-mail | Web | 16. října 2008 v 21:06 | Reagovat

Remarque je mi také blízký. Dobře se čte a jeho knížky jsou svědectvím z dob, které jsou už naštěstí pryč... Černý obelisk neznám, ale co nejdříve si ho přečtu. Díky za tip.

6 Rost'a Rost'a | E-mail | Web | 7. března 2012 v 6:36 | Reagovat

Pěknej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama