... epochy a staletí jsou ony mžiky na jevišti, kdy vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá... J.Werich

Moravský Krumlov - Slovanská epopej 2.část (Alfons Mucha)

28. března 2010 v 20:11 | Waity |  Vzdělání má hořké kořeny, ale sladké ovoce.
Miminko už spinká a tak mám chvilku dohánět resty.
Rok s rokem se sešel a já sem nedala druhé povídání o Moravském Krumlově a Muchově Slovanské epopeji. A to je škoda, protože na první povídání sem ke mně stále někdo chodí. Tak tady je:

11. SCHŮZKA NA KŘÍŽKÁCH (1419)
(Kouzlo slova. Podobojí)
3.obraz triptychu "Kouzlo slova"
4.05 x 6.20 m
Pravé křídlo triptychu "Kouzlo slova" je motivováno počátkem husitských válek. Po smrti Jana Husa se šířilo náboženské reformační hnutí hlavně v jižních Čechách. Bylo nejdříve velmi prosté, nenásilné a jeho inspirátoři chtěli uskutečnit království Boží na zemi pomocí náboženské obrody lidu v duchu evangelia. Přívrženci hnutí chtěli žít jako první křesťané. Oblíbené poutě se šířily jako duševní "nákaza" mezi prostým lidem a nic nezmohly ani královské úřady, ani husitští páni.
17.9.1419 bylo vydáno "obcí táborskou" při schůzi na Bzí hoře písemné provolání všem věrným Čechům. Sepsal je plzeňský kněz Václav Koranda starší a znělo: "Bratří! Věztež, že vinice zakvetla, ale kozlové chtí ji sniesti, protož nechoďtež s holmi, ale s braní!" Další schůzka, tentokrát již ozbrojená, se uskutečnila 30.9.1419 na výšině za Jesenicí Na Křížkách. Toto místo je dodnes zvané U Křížků a nachází se 20 km jižně od Prahy, směrem na Benešov.
Na shromáždění káže Václav Koranda, který stojí na lešení, vybudovaném narychlo nad doškovou střechou chalupy. Pod ním táboří poutníci z Plzně, které on sám přivedl. Vidíme je při přijímání u dlouhého stolu pod borovicemi. Začínají už také přijímat i z kalicha, který se pak stal symbolem náboženské opozice. Někteří bratří napájejí koně, jiní perou prádlo, připravují jídlo a vyhlížejí průvod přicházející z Prahy. Celá krajina je ponořena do zlověstného šera, jen záblesk světla dopadá na poutníky a symbolicky tak hlásá úsvit nové éry.
Ani na tomto obraze nechybí symbolika: suchý strom s bílým praporem je znakem smrti, živá borovice a červený prapor značí život. Temná zachmuřená obloha proťatá světlem blesku, to jsou převratné změny, které právě v Praze nastaly: Václav IV. nedávno zemřel, došlo k první pražské defenestraci a Jan Žižka formuje první vojenské oddíly.
Celý obraz je pojat jako výzva a volání do zbraně, do boje za pravdu, pro kterou Mistr Jan Hus položil život.
11. SCHŮZKA NA KŘÍŽKÁCH (1419) (Kouzlo slova. Podobojí) 4.05 x 6.20 m

12. PŘEMYSL OTAKAR II., KRÁL ŽELEZNÝ A ZLATÝ (1253-1278)
(Svaz slovanských dynastů)
4.80 x 4.05 m

Václav I. zanechal svému synovi Přemyslu Otakaru II. bohaté dědictví. České země prožívaly období rozkvětu a Přemyslovci patřili k nejmocnějším vládcům Evropy. Kutná Hora poskytovala hojnost stříbra. Přemyslovy velké příjmy a štědrost byly příslovečké, díky nim byl znám jako "král zlatý". Česká říše se zvětšila o další území.
Přemyslovým největším sokem byl po dlouhou dobu Arpádovec Bela IV. a jejich spory vyvrcholily 11.července 1260 bitvou u Kressenbrunnu. Po zásahu pověstné Přemyslovy jízdy, která mu vysloužila název "král železný", se Uhři dali na bezhlavý útěk. Přemysl obsadil Bratislavu a Bela musel začít jednat o míru.
Po dosaženém vítězství chtěl Přemysl Otakar II. zachovat s Arpádovci trvalý mír a pomoci mu měly politické sňatky.
Přemysl pak celému tehdejšímu světu při oddavkách Bely Uherského a neteře Kunhuty ukázal, že je vskutku králem zlatým. Sledujeme nejmocnějšího vladaře 13.století ve stanovém městečku postaveném v místech, kde se řeka Morava vlévá do Dunaje. Ve stanu, kde se konal svatební obřad, zdraví své nedávné protivníky. Nádheru opravdu královskou vidíme na výzdobě, kterou sám Přemysl Otakar II. navrhoval. Kronikáři nám nechali svědectví i o množství potravin a nápojů, píší o pěti stozích píce velkých jako kostel, množství vína, které by stačilo na několik dnů pro všechny obyvatele obou zemí i o pontonovém mostě přes Dunaj, po kterém mohlo jet 10 rytířů vedle sebe.
V nemenší nádheře se ukázal i Bela IV., který přišel s manželkou Marií a s oběma syny. Doprovázel je výkvět šlechty z uherských zemí v překrásných oděvech, dokonce i do vousů měli vpleteny drahokamy a perly.
Ani mír získaný politickými sňatky však netrval dlouho. Uhři vtrhli znovu na Moravu a Přemysl Otakar II. musel čelit i náporu vojsk nového římského císaře.
Příměří, jež byl nucen s císařem Rudolfem Habsburským uzavřít, jej stálo četná území. Proti Přemyslu Otakaru II. se postavili i mnozí čeští páni, jimž se nelíbila jeho politika. Ke konečnému střetu došlo 26.srpna 1278 v bitvě na Moravském poli, kde byl Přemysl Otakar II. v boji poražen a zabit.
12. PŘEMYSL OTAKAR II., KRÁL ŽELEZNÝ A ZLATÝ (1253-1278) (Svaz slovanských dynastů) 4.80 x 4.05 m
13. ŠTĚPÁN DUŠAN SRBSKÝ A JEHO KORUNOVACE (1364)
(Slovanské zákonodárství)
4,05 x 4,80 m
Srbským kmenům netrvalo dlouho, než získaly možnost se sjednotit. Sídlily v údolích oddělených od sebe vysokými horami a teprve koncem 12.století setřásly byzantskou nadvládu. Největší část srbských kmenů v povodí Driny a na Černé Hoře spojil Štěpán Nemanja do státu, který ve 13. a 14. století utvrdil své postavení.
Štěpán IV. Dušan vytvořil velkou říši, která se rozprostírala od Dunaje ke Korintskému zálivu. Roku 1349 vydal Zákoník, jímž byla kodifikována práva srbských feudálů, zatímco poddaní byli znevolnění a i svobodným rolníkům práv ubylo.
Roku 1346 o Velikonocích se dal ve Skoplji korunovat carem Srbů a Romájů a tak se přihlásil k dědictví starověkého Říma. Obraz představuje okamžiky bezprostředně po korunovaci.
Průvod zahajují velmoži nesoucí přilbu, štít a meč a kancléř se státní pečetí. Car oděný v honosném korunovačním rouchu má v rukou odznak své moci - byzantské žezlo. Dívky s ratolestmi jemu i carevně kráčející za ním sypou na cestu květy. Následuje nově korunovaný král Štěpán V. Uroš, carův syn. Hned za ním jde též patriarcha srbský, který před chvílí korunoval cara i carevnu. Průvod zakončují kněží, vyslanci všech evropských dvorů, šlechta a hosté. Na vyvýšených pódiích jej vítají a zdraví paní v nádherných úborech a po stranách chrámu holdují rytíři novému caru.
V průvodu je i vyslanec našeho krále Karla IV., který své písemné blahopřání caru Dušanovi zakončil slovy: "Jsem šťasten, vida, že touto dobou celá říše římská se ocitá v rukou dvou Slovanů."
Krásným zakončením obrazu je postava dívky s čelenkou a dlouhým copem ve středu plátna dole.
13. ŠTĚPÁN DUŠAN SRBSKÝ A JEHO KORUNOVACE (1364) (Slovanské zákonodárství) 4,05 x 4,80 m
14. PETR CHELČICKÝ
(Neoplácet zlem zlé)
6,20 x 4,05 m

Petr Chelčický patřil k významným náboženským myslitelům 15. století. Žil ve vsi Chelčice u Vodňan a stál mimo hlavní husitské proudy. Znal se osobně s vůdčími postavami husitského hnutí, zejména s Janem Husem. Jeho náboženské zásady také počítaly se základní rovností všech křesťanů. Podle Chelčického však musí lidé v podmínkách světského soužití snášet zlo ve prospěch posmrtného života. Tím se závažně odlišoval od husitů, kteří svoji i Boží pravdu obhajovali i zbraněmi.
Obraz představuje událost na podzim roku 1420, kdy se vítězná husitská vojska vracela od Prahy do jižních Čech. V té době mocný feudál Oldřich z Rožmberka, od své porážky u Tábora nesmiřitelný nepřítel husitů, přepadl se svými žoldnéři město Vodňany, které bylo už od dob krále Václava IV. husitské. Příznivce reformního hnutí vyvraždil či vyhnal, pobořil hradby města a ustanovil protihusitskou konšelskou správu. Zpráva o tomto činu se rychle donesla husitskému vojsku, které z ležení u Písku vtrhlo do Vodňan, aby potrestalo spáchanou křivdu.
Pozadí obrazu zachycuje sloupy kouře vystupující z vydrancovaného a zapáleného města. Měšťané prchají k rybníku blízko vsi Chelčice, na jeho břehu ukládají své mrtvé a raněné. Beznaděj, strach a úzkost lze vyčíst z mnohých tváří. Vlevo pláče děvčátko, které z celé domácnosti zachránilo jen něco nádobí v košíku a ptáčka v kleci, vedle mladá žena běduje nad svými drahými.
Ale pohled na hořící domovy vzbuzuje v srdcích měšťanů i jiné pocity. Touha po pomstě postupně přehlušuje vše ostatní. A v tuto chvíli mezi ně přichází Petr Chelčický, člověk čistých zásad, se svojí velkou vírou v moc lásky, snášenlivosti a odpuštění. Zadržuje hrozící pěst muže a říká: "Ne, nesmíš oplácet zlo zlem, neboť to se pak násobí a konce mu není. Nechte zlo, ať samo sebou zanikne."
Petr Chelčický ve svých traktátech odsuzuje vše, co odporuje lásce, víře a naději, odsuzuje násilí v jakékoli podobě. Dožil se ještě konkrétního naplnění svých ideálů, když v roce 1457 bratr Jan Řehoř založil v Kunvaldě podle jeho učení Jednotu bratrskou.
14. PETR CHELČICKÝ (Neoplácet zlem zlé) 6,20 x 4,05 m
15. JAN ÁMOS KOMENSKÝ, UČITEL NÁRODŮ
(Plamínek naděje)
6,20 x 4,05

Rodina Komenských dostala své jméno podle vesnice Komňa u Uherského Brodu. Martin Komenský pracoval u svého bratra mlynáře v Nivnici a snad zde se mu 28.3.1952 narodil syn Jan. Brzy se celá rodina odstěhovala do Uherského Brodu, kde patřila k zámožným měšťanům a významným členům Jednoty bratrské.
S pomocí členů Jednoty bratrské se Jan dostal do školy v Přerově. Absolvoval vysokou školu v Herbornu a v Heidelbergu. Už jako student začal psát "Poklad jazyka českého" a připravoval dílo pro mládež "Divadlo veškerenstva věcí".
Po návratu do Čech se brzy stal knězem a učitelem přerovské školy, později i rektorem školy ve Fulneku. Po bitvě na Bílé hoře a popravě českých pánů v roce 1621 se Komenský dověděl o zatýkacím mandátu na svou osobu. Uposlechl varování Karla Staršího ze Žerotína a skrýval se nedaleko Šternberka, ale pak musel prchnout z Moravy do Brandýsa nad Orlicí.
Roku 1628 definitivně odchází do exilu, nejprve do Lešna v Polsku, odkud cestoval do Anglie, do Francie, do Švédska, do Uher a zpět do Lešna. Mír, který byl sjednán roku 1648, znamenal pro Habsburky nadlouho nadvládu v Čechách a pro Komenského doživotní vyhnanství. V té době vznikl jeho "Kšaft umírající matky Jednoty bratrské."
Komenského čekala ještě jedna krutá rána. Přes Lešno se přehnala švédská i polská vojska a město tři dny hořelo. Zde přišel o své rukopisy k "Pokladu jazyka českého".
Stáří prožil v Holandsku v Amsterodamu, ale ani zde neodpočíval. Gigantické dílo "Veškeré spisy didaktické" znovu potvrdilo Komenského génia.
Večer co večer chodil na břeh moře vzpomínat na vzdálenou vlast, než jej pokročilé stáří a nemoc připoutaly na křeslo. Gesto beznaděje jeho přítele, žal ženy a ostatních napovídají, že jsme svědky posledních dnů jeho života. Sen o návratu domů zhasíná jako plamínek lucerničky na písečném přesypu. Sám ví, že se už svobody své vlasti nedočká, ale věří, že: "...vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český!". Těmito slovy zakončil svůj Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. V dálce vidíme siluetu Naardenu, kde je Komenský pochován. Zemřel 15.11.1670.
15. JAN ÁMOS KOMENSKÝ, UČITEL NÁRODŮ (Plamínek naděje) 6,20 x 4,05
16. MONT ATHOS (SVATÁ HORA)
(Vatikán pravoslavných)
4,80 x 4,05 m

Podle pověsti je na Mont Athosu pochována Bohorodička, která zde našla útulek v dobách pronásledování apoštolů a učedníků Páně. Na její památku, aby bylo místo zachováno bez poskvrny, platil zde ještě nedávno zákon, že na celý poloostrov nesmí vstoupit žádná žena a nesmí tu být trpěno ani žádné zvíře ženského pohlaví.
Mont Athos navazoval svojí kulturou na odkaz Velké Moravy a Bulharské říše. Až do 15.století byl střediskem učenosti pravoslavných národů. Během věků prošly ale athoské literární památky různými pohromami, ztenčily se prodejem, krádežemi a požáry. Přesto tu zbylo dost vzácných a důležitých děl, takže Mont Athos je východním církvím tím, čím Vatikán církvím západním.
Athoské monastyry až do 1. světové války každoročně navštěvovaly tisíce poutníků zejména z Ruska. Byli to samozřejmě pouze muži, kteří se přišli poklonit Bohorodičce.
Obraz zachycuje vnitřek chrámu Bohorodičky, kde se v apsidě nachází mozaikový obraz patronky ve slovanském pojetí. Sluneční paprsky zprava vnikají do chrámu osvětleného také množstvím svící. Před ikonostasem stojí pravoslavní kněží, a jak to bývalo zvykem, podávají poutníkům k políbení ostatky svatých. V záři světel se vznášejí cherubíni nesoucí modely ostatních slovanských klášterů. Za cherubíny vidíme podoby čtyř igumenů - představených zmíněných klášterů. Jména monastyrů jsou psána azbukou.
16. MONT ATHOS (SVATÁ HORA) (Vatikán pravoslavných) 4,80 x 4,05 m
17. PO BITVĚ NA VÍTKOVĚ (1420)
(Tě Boha chválíme)
4,80 x 4,05 m

Jednou ze slavných kapitol historie husitského období byla bitva o Prahu mezi vojsky vedenými Janem Žižkou z Trocnova a císaře Zikmunda, který po smrti krále Václava IV. vznesl nárok na české království. Velké a početné císařovo vojsko, složené z žoldáků celé Evropy, oblehlo Prahu. Žižka, který včas přitáhl od Tábora Pražanům na pomoc, si jako zkušený vojevůdce uvědomil důležitost hory Vítkova pro obranu města. Zčásti ji opevnil, ale protože jeho vojsko bylo nepoměrně slabší, mohl na místě zanechat jen malou posádku.
Všechny přístupy k Praze, kromě silnice vedoucí z Poříčské brány pod Vítkovou horou na Tábor, obsadil Zikmund. Aby zajistil spojení Prahy s okolím, dal Žižka na Vítkově postavit dva obranné dřevěné sruby, chráněné malým příkopem a obehnané zdí. Toto klíčové místo hájil sám s 26 muži, dvěma ženami a jednou dívkou.
Zikmundova vojska se 14.července 1420 mocným náporem dostala až ke srubům, zde se však setkala s hrdinným odporem obránců. Dlouho zuřil nerovný boj, v němž i sám Žižka byl ve velikém nebezpečí. V této zoufalé situaci Poříčskou branou do zad křižáků vpadli Pražané. Nepřítel se v panice a zmatku dal na bezhlavý útěk dolů po strmých svazích, kde valná část jízdy zahynula.
Obraz zachycuje výjev, kdy Žižka po skvělém vítězství sestoupil se svými bojovníky z Vítkova. U polního oltáře drží táborský kněz v rozštěpci hostii, v hluboké pokoře a díkůvzdání zde leží ostatní kněží. Společně děkují Bohu za vítězství. Za oltářem na proutěném koši sedí muž a motlitby doprovází hrou na polní varhany. Vlevo u cesty si mladý bojovník obvazuje rány a statná táborská žena kojí dítě, symbol nového pokolení. V pozadí vlevo je vidět Poříčskou bránu s městskými hradbami, výrazně osvětlenou slunečními paprsky. Vpravo se rýsuje Vítkov, Žižka v rudém plášti stojí v hlubokém zamyšlení a se svými bojovníky vroucně děkuje za toto zázračné vítězství "Božích bojovníků". Před ním na zemi leží ukořistěná výzbroj.
Vítkov byl přejmenován na Žižkov a na jeho vrcholu dnes stojí socha Jana Žižky z Trocnova na koni s hejtmanským palcátem v ruce.
17. PO BITVĚ NA VÍTKOVĚ (1420) (Tě Boha chválíme) 4,80 x 4,05 m
18. JIŘÍ Z PODĚBRAD, KRÁL OBOJÍHO LIDU
4.80 x 4.05 m

Diplomacii, přímost a zásadovost krále "dvojího lidu" zobrazuje Alfons Mucha v jedné z typických příhod jeho panování.
Papež Pius II. nevlídně přijal v Římě Jiříkovo poselství. 3.4.1462 se poselstvo vrací zpět do Prahy a s ním přijíždí i stálý vyslanec českého království ve Vatikánu doktor Fantinus de Valle. Předkládá papežův požadavek, aby se král Jiří, jeho rodina i celý národ zřekli kališnictví, a jeho rozhodnutí neuznávat už nadále platnost basilejských kompaktát.
Král přijímá posly z Říma v době zemského sněmu a jeho reakce na papežův rozkaz je neobvykle prudká. Vstává ze svého křesla tak prudce, až se kácí židle, a odpovídá, že "...neuznává papeže soudcem nad svědomím svým, své rodiny ani svého národa". Papežští poslové stojí, nebyla jim nabídnuta židle, protože i čeští poslové museli v Římě před papežem stát. Zděšení nad ostrou královou odpovědí se zračí v tvářích doprovodu papežského legáta, hrdost v postojích a výrazech českého panstva. Podle znaku růže poznáváme pana z Rožmberka, člena královské rady a mocného vladaře jižních Čech. Proti němu sedí arcibiskup Rokycana s křížem na fialovém rouchu. Vpravo v rohu sedí drobná postava s bláznovskou čepicí, moudrý a vysoce vzdělaný člověk, který se zřekl všech výsad, aby mohl králi dobře radit. Je to známý bratr Paleček, nejslavnější šašek našich dějin. Vlevo od něho je umístěna symbolická postava chlapce v klobouku, který právě rázně zavřel knihu s nápisem ŘÍM a tak naznačuje konec všech jednání mezi papežem a Jiříkem z Poděbrad.
Po ukončení výše uvedené audience propouští král všechny papežské velvyslance, kteří jsou chráněni imunitou. Následujícího dne si však předvolává doktora Fantima de Valle jako svého královského úředníka, aby se zodpovídal za zradu a špatné zastupování zájmů českého království a rozkáže uvrhnout ho do vězení. Výslovně přitom označuje místo: věž poděbradského hradu. Papež na toto uvěznění reaguje tím, že dává Jiřího do klatby, dokonce jej zbaví královské koruny. Když král Jiří tuto zprávu vyslechl, prohlásil, že si je jist, že zemře jako český král. Ke škodě našeho národa zemřel už v 51. roce svého života, kdy byl na vrcholu své diplomatické a politické síly.
18. JIŘÍ Z PODĚBRAD, KRÁL OBOJÍHO LIDU 4.80 x 4.05 m
19. PŘÍSAHA "OMLADINY" POD SLOVANSKOU LÍPOU (1894)
(Slovanské obrození)
4.80 x 4.05 m

Po skončení třicetileté války nastaly pro náš národ kruté chvíle. Rekatolizace, centralizace a germanizace vyvrcholila v 18. století za Marie Terezie a za Josefa II. Po období největšího politického a jazykového útisku však přichází národní obrození.
Pokrokoví Češi pracovali ze všech sil na obnovení kulturní a posléze i národní svébytnosti a spolu s ostatními slovanskými národy, kterým Rakousko-Uhersko nedovolovalo svobodný život, vlastní kulturu a politiku, se snažili o získání rovnoprávnosti.
Koncem 19. století vznikla v Praze skupina pokrokové mládeže "Omladina". Toto hnutí bylo obviněno z velezrady a při procesu r. 1894 stanulo před soudem 76 osob, z nichž 68 bylo odsouzeno úhrnem k 96 rokům vězení. Byli mezi nimi i pozdější představitelé politického a kulturního života (např. S.K.Neumann a jiní).
Obraz zachycuje mohutnou posvátnou slovanskou lípu, v jejíž rozsoše sedí kněžka, matka Slavie. Před ní klečí mládež, slibující věrnost národu a vzájemnou svornost. Vlevo v pozadí stojí stařec s mohutným šedým knírem. Vpravo přísahá člen Sokola, za ním je náznak postavy. Detaily obličejů přísahajících nejsou dokončeny, Alfons Mucha se zde snad vyhnul portrétování některého politika své současnosti. Je také pravdou, že v době, kdy maloval tento obraz, vyvrcholila kritika jeho díla a je možné, že roztrpčení a urážka nedovolily malíři obraz dokončit. Také nikdy dříve nebyl vystaven.
Propracována je jen spodní část obrazu: vlevo dívka hrající na harfu (Muchova dcera Jaroslava) a vpravo chlapec, který má tvář malířova syna Jiřího. Jejich druzi a družky zosobňují mládí - budoucnost národa. Vpravo starý guslar zpívá o slavných činech předků a mládež naslouchá. Jen ten národ, který zná dějiny, kořeny svého původu, může žít a pracovat pro přítomnost i budoucnost.
Vedle guslara, úplně vpravo, poznáváme svastiku, symbol slunce v pohybu, který byl uctíván starými Slovany i jinými dávnými národy.
19. PŘÍSAHA
20. APOTHEOSA Z DĚJIN SLOVANSTVA
(Čtyři období Slovanstva ve 4 barvách)
4.05 x 4.80 m

Závěrečný obraz shrnuje a symbolicky čtyřmi barvami opakuje celou historii Slovanů.
Dole vpravo modrá barva znázorňuje mystický dávnověk a připomíná nám Slovany v pravlasti. Pohanský žrec slouží zápalnou oběť bohům.
Výjevy v černé barvě, to je doba útisku. Nájezdy Franků, Avarů, Turků, 300 let trvající útlak po bitvě na Bílé hoře.
Červená barva symbolizuje dobu slávy za Přemyslovců a Karla IV., reformátorské myšlenky Jana Husa, mírové snahy Jiřího z Poděbrad, vítězství nad Rakousko-Uherskem.
Střed obrazu vyplňuje žlutá jásavá barva radosti a svobody. V roce 1918 skončila 1.světová válka, po rozpadu Rakouska-Uherska mnoho slovanských národů dosáhlo svobody.
Vlevo dole lidé vítají lipovými ratolestmi vojáky vracející se z války - naše legionáře, italské, francouzské, ruské, anglické, srbské a ze zámoří (bylo jich více než 140 000).
Ženy v rozmanitých slovanských krojích pletou girlandy a připravují vlajky na oslavu samostatnosti. Vpravo děkuje stařec za to, že se dočkal svobody. Za ním vlají vlajky zemí, které se zasloužily o vítězství v 1.světové válce. Vlevo vidíme zástupce různých slovanských národů.
V horní části obrazu dominuje postava Slovana, konečně svobodného, který v nespoutaných rukou drží věnce vítězství a svornosti. Za ním žehná Kristus pod obloukem duhy všem mírumilovným národům.
20. APOTHEOSA Z DĚJIN SLOVANSTVA (Čtyři období Slovanstva ve 4 barvách) 4.05 x 4.80 m
Moravský Krumlov - Slovanská epopej 1.část - najdete ZDE
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tepi Tepi | 28. března 2010 v 21:28 | Reagovat

Téda!!!, kde jsi se to všechno naučila??ty tříměsíční maminko??to ti ale muselo dát práce a času, ne??je to moc hezké a poučné :-))
Jo a co malej??jak jste to zvládli s tím posunem času??my v pohodě, nakonec jsem přetočila asi dvacatery hodiny v domě a dala děti spát o hodinku dříve.Vůbec neprotestovali.Spí jako buci, no uvidíme ráno, že??hehe.Tak pěknou dobrou noc.Nevíš,babinec je ve čtvrtek??

2 waity waity | Web | 28. března 2010 v 22:05 | Reagovat

Děkuju :-) - práce to dalo dost.
My jsme šli spinkat taky podle nového času, akorát jsem dělala umělou tmu šátkem nad postýlkou. A zatím spinkáme, jo, uvidíme ráno, doufám, že nebudeme vzhůru už v 5!!! O_O
Babinec je ve čtvrtek, krásnou dobrou noc přeju :-)

3 Sara Sara | 28. března 2010 v 22:50 | Reagovat

Páni, to je informací, historie, dějů, je toho na mě nějak moc, líbí se mi obrazy, nechci zkoumat co se na nich děje, chci je nechat působit ve své fantazii, prohlížet detaily, odstoupit a dívat se na celek z různých stran. Asi jsem barbar, ale nehledám v umění nějaké pravdy a historické děje, protože bych si chtěla za postavu stojící napůl na zemi napůl na nebi dosadit svého dědečka, vzpomenout si co říkal a vidět pod plachetkou nebo kápí známý obličej. Je hezké, že si někdo všimnul, že malíř maluje na obrazy tváře svých dětí, kojné s miminky nebo dívky s čelenkami a dlouhými copy. Aspoň se to zlidští a odpadne od politiky, od bitev, od mrtvých co tam leží v dlouhých řadách. Tyhle obrazy jsou zvláštní světlo minulosti, obklopené gloriolou smutku, což by mohlo být přiřknuto každé době, ale přece jenom, není toho smutku a beznaděje už na nás trochu moc? :-( Jinak Wai, poklonu za obsáhlý dějepisný článek, je vidět, že ti v mateřství trochu chybí studium, člověk na to nadává a pak je mu po tom smutno :-)

4 Tepi Tepi | 29. března 2010 v 11:16 | Reagovat

To teda jo, Bubu má pravdu.Já teď také nenám moc čas na čtení a když tak spíš čtu dětskou výživu nebo tak a na pořádnou knihu my už čas nezbývá. Až budou děti větší těším se, že s nimi budeme chodit na hrady a zámky a poslouchat o tom, co se tam kdysi odehrálo, už mi to moc chybí.
A vůbec na všechny kultůrnosti kolem kina, divadla, pak výlety do přírody na zvířátka, květinky, stromy Eli a Basty se začnou stále na něco vyptávat a my jim to musíme vše moudře vysvětlit a povyprávět.Tak třeba se mi tento výklad bude jednou safra hodit. :-D

5 celestina celestina | 30. března 2010 v 8:09 | Reagovat

jen si nenamlouvejte, že až vám děti povyrostou, zaboříte se do knih a budete jásat nad všetečnými otázkami. Do té doby vám totiž ubyde zas pěkná dávka energie a po dlouhých letech s miminky, plínkami, lahvičkami a pudrem zjistíte, že negramotníte a tupíte a že začínáte připomínat kuchyňské náčiní, které si při určité míře dobití baterií zapne a funguje. A tak ti Waity přeju, abys stihla napsat ještě hodně takových krásných článků, protože se k nim budeš jednou vracet a děkovat si, že jsi tento úžasný nápad dokázala zrealizovat. Na tlustou bifli budeš pak už pohlížet pouze jako další kus krámu, který chytá prach, případně s ní vypodložíš rozviklanou židli. Tepi návštěvy zámků jsou krásná záležitost. Jen i po letech nedokážu odhadnout věk, kdy se tam hodí brát děti. Když jsou maličké, nejde to. Když už by to fyzicky zvládli, nebaví je to, když jsou ve věku, kdy by je to mohlo i bavit, zlobí. A pak, když by je to i zajímalo a doknce byly ochotné  nezlobit, budeš přemlouvat Bubu, aby je tam vzala ona a ty si mohla hodit nohy na stůl. :-D  Historii zdar a budoucnosti třikrát tolik. Jdu zpracovávat Brabi, aby vzala vnuka někam mezi lidi... ;-)

6 SV SV | 30. března 2010 v 14:29 | Reagovat

úha! no ja čumím! 8 - ) šikovná Waity!
my sme tam boli a obrazy videli. sú obrovské. muselo dať hodne práce to namaľovať.

7 SV SV | 30. března 2010 v 14:30 | Reagovat

inak, máš pekné veľkonočné pozadie ;-)

8 waity waity | Web | 1. dubna 2010 v 19:38 | Reagovat

[7]: Děkuju SV :-)

9 Vendy Vendy | Web | 20. července 2010 v 10:19 | Reagovat

Skvěle napsaný článek, krásné obrazy a hlavně dobré popisky k obrazům, za to chválím, spousta informací, muselo to být dost pracné!
Děkuji! :-)

10 waity waity | E-mail | Web | 25. července 2010 v 11:29 | Reagovat

[9]: :-) Díky moc

11 ZET ZET | 26. července 2010 v 19:34 | Reagovat

MOC HEZKE. JEN PROSIM OPRAVTE DATUM NAROZENI JANA AMOSE, JE V NEM PREKLEP. JINAK MOC PEKNE.

12 ploi ploi | 10. ledna 2012 v 19:47 | Reagovat

:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama