... epochy a staletí jsou ony mžiky na jevišti, kdy vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá... J.Werich

Nový seriál: Hraní s dětmi - Ukolébavky

3. listopadu 2011 v 23:29 | Waity |  Vzdělání má hořké kořeny, ale sladké ovoce.
Protože seriál Nápady už bude brzy končit, mám pro Vás připravený další.
Tentokrát to bude o hraní si s dětmi. Dnešní díl přinese ukolébavky.
Na začátek něco nutné teorie a pak už si půjdeme společně hrát.

Hra jako "investice" lásky
Hra malých dětí je čistá a nezkažená pošetilostí světa dospělých. Děti si hrají zaujatě a s plným nasazením bez ohledu na to, co si o nich okolí myslí. Radují se z krásy pro krásu samu, točí se dokola v opojení z pohybu. Spontánní hra malých dětí je "světem pro sebe", který je oddělen vysokou zdí od společenských konvencí dospělých. "Výchovným působením" ubíráme cihlu po cihle, až nakonec onu "primitivní naivitu dítěte" spoutáme do roušky stereotypů "žádoucího" chování.

Dítěti zpočátku vůbec nezáleží na tom, jakých výsledků hraním dosahuje. Je mu jedno, zda namaluje obrázek lepší než ostatní. Není mu vlastní soutěživost. Přesto maluje jako o život, protože jej fascinuje samotná hra barev a tvarů. Dítě je do ní zcela vtaženo. Výsledek hry - hotový výkres - je pro něj druhotný. Jakmile je dílo dokončeno, ztrácí o něj dítě zájem. Bude potěšeno naším zájmem a chválou, ale pouhé uznání nebylo prvotní motivací k tvorbě.

Dítě si nehraje proto, aby se odreagovalo nebo pobavilo. Hra je pro dítě raného a předškolního věku doslova středem vesmíru, odpočinkem i prací, zdrojem poznání, školou životních zkušeností, postojů, vzorců chování. Rozvíjí manuální dovednosti dítěte, pohyb, rozum a cit. Pokud ho hra nezaujme nebo přestane bavit, vystoupí z ní.

Stačí, když před malým kojencem matka na okamžik schová tvář, aby ji pak náhle a s úsměvem odhalila. Jak rychle pochopí dítě princip jednoduché hry "na schovávanou" a jak zaujatě a nadšeně reaguje! Jeho smích je čistý, strhující, vychází z hloubi nitra. Smíchem, mimikou a nepřehlédnutelnými pohyby dává najevo, že touží znovu a znovu po opakování hry. Dítě získává ve hře při komunikaci s matkou potřebný pocit prvotní důvěry.

Vydejme se hledat životní harmonii ruku v ruce s dítětem. Zkusme na sebe nechat působit regenerující sílu hry! Hra má onu zázračnou osvobozující moc, která nám pomůže vrátit vlastní přirozenost. V našem nitru se rozhostí hřejivý pocit vnitřní harmonie. Můžeme znovu objevovat radost z maličkostí. Děti nám pomohou vrátit našemu životu smysl. Pod jednou podmínkou! Nebudeme-li z nich od malička vytvářet tvory s obrovskou hlavou přeplněnou nepotřebnými znalostmi, kteří se dotýkají světa otupělými smysly a "milují" ledovým srdcem.

Zejména v prvním roce života přijímá dítě zkušenosti o světě kontaktem fyzického těla, prostřednictvím všech smyslů. Tělesný kontakt při ukolébavkách, mazlivých, prstových a dalších dotykových hrách přináší dítěti pocity naprostého citového uspokojení. Matka je pro kontakt s kojencem vybavena fyziologicky, a to nejen darem mateřského mléka, ale také barvou a tónem hlasu. Několik něžných doteků či slov vytvoří pevný "ochranný obal", ve kterém se dítě cítí bezpečně.

Dítě je, ať si to přejeme nebo ne, naším zrcadlem. V jeho chován se odrážejí naše nálady i pocity, které již malý kojenec velmi citlivě vnímá, pozoruje, reaguje na ně a začíná je napodobovat. Žádná zbytečná slova, příkazy a vysvětlování není účinné. Dítě v raném věku přesně napodobuje naše chování, činy, emocionální reakce. Pokud bude naše jednání prodchnuto láskou, nezištností, trpělivostí, ideály dobra a krásy, bude dítě napodobovat tyto pozitivní vzory. Stejně tak učenlivě dítě napodobí všechny negativní projevy dospělých.

Jestliže matka není pro mateřství dostatečně duševně disponována, dochází nejen při hraní, ale i při každodenním kontaktu s dítětem ke zmatkům. Matka, která není schopná vcítit se do potřeb dítěte, dělá spoustu neuvědomělých chyb. Vnucuje dítěti hru, když se mu únavou klíží oči. Nejistá matka s klidným svědomím přehlíží zoufalé výzvy ke hře odpočinutého dítěte. Perfektně umyté, nakrémované a dosyta najedené dítě nemusí být automaticky v postýlce spokojené a šťastné, ale může se naopak cítit hluboce osaměle. Pokud matka instinktivně nerozumí obsahu sdělení dítěte, vytváří se mezi nimi stále více bloků. Dítě se stahuje do ulity hořkosti. Hra, která chtěla přirozeně růst a zdravě košatět, začíná zakrňovat. Dítě bude stále více omezovat výzvy ke hře, protože negativní zkušenosti ho poučily o tom, že kontaktu s matkou se stejně nedočká.

Malé dítě nezná pojem času. Když se v noci probudí, lekne se náhlé tmy a samoty. Nedovede si představit, kdy jeho strach skončí, děsí se z jeho věčnosti. Volá pláčem matku, aby ho ubezpečila o lásce a ochraně. Pokud dítě není v těchto kritických chvílích, jež nastávají i během dne, láskyplným sevřením matky zcela zbaveno strachu, roste v něm zklamání a nedůvěra k světu. Dítě, které ztratí prvotní důvěru k matce, bude s postupujícími roky hledat náhradu za matčinu lásku v materiálním světě. Naučí se milovat namísto lidí na prvním místě věci.

Hraní s dětmi bychom neměli nikdy brát jako nutnou "oběť na oltář našeho vzácného času". Hra nemusí trvat zbytečně dlouho. Naší povinností není být otroky každého dětského zamanutí. Stačí jen umět citlivě odhadovat, kdy děti skutečně potřebují soukromí a touží si hrát bez našeho zasahování. Zrovna tak citlivě bychom měli umět reagovat ve chvílích, kdy si děti nevědí se samotou rady, mají strach z její nekonečnosti a bytostně touží po kontaktu s námi. Někdy stačí jediný úsměv nebo pohlazení jako ubezpečení o naší přítomnosti a lásce, ale musí přijít v pravou chvíli.

Není to dávná minulost, kdy hračky nebyly předmětem byznysu a děti je prakticky neznaly. Báječné "hračkářství" si nosily v bezedných kapsách, v hlavě plné nápadů a fantazie, a rozhodně se bez kupovaných hraček nenudily. Znaly přitom mnohonásobně více her než dnešní děti. Hračky se vyráběly vlastnoručně doma. Do jejich výroby a hry s nimi děti mohly plně zapojit fantazii a šikovnost. Vlastnoručně vyrobené hračky neochuzovaly dětskou fantazii. I pro dnešní děti má vzácnou hodnotu zpravidla ta hračka, kterou společně s nimi vymyslíme a vyrobíme.
Nezaplavujme proto děti nadbytečným množstvím kupovaných hraček, k nimž si nemohou vytvářet citový vztah. Nefixujme jejich citlivou mysl na svět věcí, jimiž jsou přesyceny. Učme je pozitivním příkladem milovat lidi, zvířata, květiny, přírodu. Přemíra kupovaných hraček končí u spokojených dětí nakonec stejně bez povšimnutí v koutě. Nadbytek hraček rozptyluje pozornost, děti těkají od jedné k druhé a chovají se k nim lhostejně, někdy dokonce i agresivně.

Pro hraní těchto her nebudete potřebovat kupované hračky a při hře s nejmenšími si dlouho vystačíte s nejlevnějším a zároveň nejdražším materiálem. Jsou jím prsty, dlaně, chodidla a další části dětského těla. Další věci potřebné k hraní jsou předměty běžné denní potřeby v domácnosti nebo přírodní materiály.

Hra by mohla být v jistém smyslu chápána jako "očkování" proti nakažlivému konzumu, kdyby však nebyla sama "ohrožena vyhynutím". Moderní civilizace se velmi tvrdě podepisuje nejen na přírodě, ale i na charakteru spontánní dětské hry, pro niž na mnoha místech už ani není bezpečné místo. Další plíživé nebezpečí pro spontánní hru dětí se skrývá v duchu soutěživosti, v zaslepené orientaci na výkon, zisk a užitek, jenž popírá samu podstatu hry. Na nás je, abychom se pokusili děti ochránit před nemocí, jakou je konzumní životní styl. Nabízejme dětem nesoutěživé, tvořivé hry, které rozvíjejí jejich smyslové zkušenosti a obnovují přirozenou citlivost pro poznání skutečných kvalit života. Umožňujme jim ve hrách často prožívat pocit pospolitosti, solidarity a lásky k lidem i k přírodě. Při hraní bychom také měli rozvíjet jednu důležitou, skutečně lidskou vlastnost, jakou je smysl pro humor.

Dávejme dítěti vše, co k šťastnému dětství potřebuje: nezištnost a jistotu vztahu, lásku, něhu a pochopení. Nechme se "očarovat" dětským smíchem. Přenesme se na jeho křídlech do světa hry. V radostném herním prožitku pocítíme i my očistnou úlevu, relaxaci a uspokojení. Dokažme být myslí na nějakou dobu jen a jen s dítětem. Zkusme se chvíli dívat na svět jeho "naivním" pohledem. Rozpusťme ve smíchu strnulou, křečovitou vážnost. Stiskněme dítě pevně v náruči nezištné lásky. Nadechněme zhluboka vůni jeho vlásků. Nebraňme s prožitku obrovského dojetí z největšího daru, jaký nám život v této chvíli dává.
Pojďme si tedy všichni hrát!

Ukolébavky
V dnešní době je sluch dítěte od narození neustále zaplavován slovy a zvuky z masmédií, jež mohou působit na dětskou psychiku zneklidňujícím, mnohdy až děsivým dojmem. Není nijak výjimečné, že děti usínají v blízkosti televize, z níž jsou slyšet děsivé výkřiky, výstřely, strašidelné zvuky. Malý kojenec je rozrušen těmito zvuky, neumí však požádat o jiný program, takže se na něj často ebere zřetel s odůvodněním, že dítě filmu nerozumí, tudíž je pro něj neškodný. Dítě je necháno napospas traumatizující zvukové kulise, která může být nakonec příčinou vzniku neurózy.

Ve velkých městech je hluk přítomný na každém kroku. Zahlceni stálým hlukem lidé nemají možnost si jasně uvědomovat, jak očistnou a léčebnou sílu může mít lidský hlas. Tóny, zvuky a slova hrají v raném věku velmi důležitou roli pro zdravý psychický rozvoj.

Dnes je spíše vzácností pohled na maminku zpívající dítěti ukolébavku. Přitom jedině v rukou maminek leží osud ukolébavek. Udělejme vše, co je v našich "maminkovských" silách, pro záchranu ohroženého uspávacího rituálu, jakým je ukolébavka. Vraťme ji dětem do postýlek. Vyhraďme pro ni každý večer pravidelný čas. Při prvním pohoupání a známých tónech poznáme, jak radostné je opětovné setkání dítěte s milovanou hračkou - ukolébavkou. Ucítíme, jak její slova, melodie, rytmus dokážou jemně hladit dětskou duši. Z tónů ukolébavky dítě "nasává" slastiplné doušky maminčiny něhy a lásky.

Ukolébavka dítěti pomáhá nacházet určitý řád mezi časem, kdy končí hraní a začíná spánek. Jestliže si dítě na tento ukládací rituál zvykne, snáze pochopí, že po ukolébavce nastává čas spánku a nemá si vyžadovat pozornost. Ukolébavka je dítěti jasnou tečnou za uplynulým dnem, matčinou něhou osvětleným "tunýlkem" vedoucím ze světla do tmy. Je proto nezbytné, aby sama maminka měla při ukládání dítěte čistou a jasnou mysl, protože by jakýkoliv vnitřní neklid mohla přenášet na dítě.

Není nic jednoduššího, prostšího a přirozenějšího. Stačí jen být před spaním dítěti nablízku, intenzivně vnímat vůni a teplo jeho těla, těšit se z radostných záblesků v jeho očích a nechávat se spolu s ním unášet na hladivých tónech ukolébavky..

Hajej, můj andílku, hajej a spi,
matička kolíbá děťátko svý.
Hajej, dadej, dadej, malej,
hajej, můj andílku, hajej a spi.

Spi, děťátko, spi,
zavři očka svý,
máma bude s tebou spáti,
rány, boule pofouká ti,
spi, děťátko, spi. (Na slovo pofouká foukneme dítěti někam na tělíčko.)

Hajej, můj zlatoušku, hajej a spi,
zamhouři maličký očička svý.

Spi, Janíčku, spi, zavři očka svý,
až se vzbudíš za chviličku, maminka ti dá kašičku,
spi, miláčku, spi.

Spi, děťátko, spi, zavři očka svý,
maminka ti tiše zpívá, tvoji duši ukolíbá,
ať tvá duše klidně spí, spi, děťátko, spi.

Halí, belí, koně v zelí
a hříbátka v petrželi.
A kravěnky, jak panenky,
šly se koupat do voděnky.

Byl jednou jeden král, už nevím, kde kraloval,
však sladný byl.
Jak na trůn sed, (posadíme si dítě na klín)
tak usnul hned, (položíme dítě zády na naši hruď)
pak vyskočil (zvedneme dítě do výšky)
dokolečka se zatočil (zatočíme se pomalu s dítětem)
pak na postel sed (posadíme dítě na klín nebo do postýlky)
a usnul hned. (Položíme dítě.)

Spi, miláčku, spi, zavři očka svý,
dám ti buben a housličky, nedám tě za svět celičký (pevně stiskneme dítě v náručí)
spi, miláčku, spi.

Hajej, spinkej, batolátko,
kolem je tak teplo, sladko,
uspává tě bzukot much (tiše napodobujeme bzučení: bzzz)
voní tráva, voní vzduch (předvádíme, jak si přivoníme ke vzduchu).
Podle F. Hrubína

Na nebi jsou světýlka, už tě čeká postýlka,
na nebi je půlměsíček, v kapse má stříbrný klíček.
Zamyky, zamyky, očička, (hladíme nebo líbáme dítě kolem očí)
spánek sedá na víčka.
Ještě malou pohádku o čarovném pohárku, (pohladíme dítěti ústa)
oči se nám zavírají, budem spinkat - jako v ráji.
Podle A. Bloka

Příště si napíšeme něco o říkadlech a procvičíme tím našim dětem řeč, humor, některé smysly, motoriku, myšlení a city.

Tento článek mohl vzniknout díky knize Hry pro maminky s dětmi od Jany Hanšpachové.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Misha Misha | Web | 5. listopadu 2011 v 13:28 | Reagovat

krasne a pravdive :-)

2 Kolíska Kolíska | 6. listopadu 2011 v 10:42 | Reagovat

Fakt nádhera. My si zpíváme teda já zpívám a David bručí a před spaním se chodíme rozloučit do chlívku za kozenama a nedávno jsem zjistila, že Prcina - pes spává místo ve svým pelechu pod Davidovou postelí a je natlačená ke zdi a von tam spuštěnou ruku v jejím kožichu :-D

3 Sara Sara | 6. listopadu 2011 v 17:01 | Reagovat

Teda Wai to je tak krásně napsané, ty jsi opravdová milovnice jazyka rodného a krásných větných spojení. A není to psaní jen pro krásu a melodii slov, ale hluboké naplnění obsahu. Mimořádně úžasný článek. A k jeho naplnění mám hlubokou touhu. Je mi líto, že jsem nic nevěděla u svých malých dětí, jen pouze cítila a tak nevím už jaké byly naše hry, jak to mé děti cítily. Teď na další generaci se moc snažím, zpívání mi sice nejde, zato sleduji hry a ponoukám a poskytuji prostor a čas a také nadšeně chválím. Opravdu jak píšeš, hra není pro výsledek, ale je pěkné co jsme zaseli. Lisetka maluje obrazy plné fantazie, je to momentálně její velká vášeň. Po domalování jej vždycky někomu daruje, to se mi líbí. Okamžitě na předešlý zapomene a maluje s jazýčkem vyplazeným další. Nechci mluvit za její mámu, ale trochu do peněz to leze 8-O každý týden nejmíň 2 skicáky a jedny nové barvy a že maluje křídami na dvoře a sem tam je jí dovoleno pomalovat nějakou zeď. Basty se ztrácí ve hře milostné se všemi dosažitelnými dámami v okolí, tolik se tisně, neodolatelně usmívá a když ho přepadne trochu klučičího řádění potřebuje se trochu zakousnout nebo zadrápnout :-D Tya se právě věnuje oblíbenému poskakování, dlouho se na ty svoje kamarády jen díval a teď pochopil jak to je s těmi nožičkami, jak se to odráží a vyskakuje a dopadá, to je taková slast, tedy aspoň u nás, maminka Wai nám určitě napíše co ještě hrají. A všechny tři děti okamžitě vzaly na vědomí, že mají v bříšku maličkou kamarádku a chodí na ni mluvit, pusinkovat a osahávat a tak si myslím, že i ona o nich ví a už si spolu vlastně hrají. :-)

4 whacky whacky | Web | 20. června 2015 v 12:11 | Reagovat

online pujcky terezín :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama