... epochy a staletí jsou ony mžiky na jevišti, kdy vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá... J.Werich

Pod ochrannými křídly

5. října 2012 v 14:31 | Waity |  Domov bez dětí je jako zvon bez srdce - Kulíškův a Copaťoučké sešitek
Nejmilejší vezl košík, na jehož dně byl veliký nákup a v té hoře věcí se spokojeně mezi pytlíky se zeleninou přehraboval dvouapůlletý Kulíšek. Já nesla právě vyspinkané a stále ještě trpělivé malé miminko Copatou v šátku. Vykračovala jsem si celá spokojená, že jsme dnes bez křiku zvládli týdenní nákup a snad na nic nezapomněli. Dokonce jsem si stihla vybrat a koupit i barvu na vlasy. Paráda!


Nakupovat se dvěma malými dětmi, z nichž ten starší lumpík Vám v mžiku přeběhne pokladny a šupem je venku, kde ho zastavuje securiťák, který si toho všiml zrovna, když my rodičové jsme se na dvě vteřiny koukli do regálu, je opravdu o nervy. Mladší miminko se zase skoro vždy probudí, když zastavím s kočárkem u regálu a něco vybírám. Nebo ještě lépe u pokladen v dlouhé frontě a chtělo by nějakou zábavu. Občas mám i seznam co je třeba koupit, ale skoro pokaždé na něm něco chybí. Jasně, to není problém, vždyť manžel může po práci zajít nakoupit u nás. Ale jako na potvoru přece musím dopoledne něco uvařit, bude chybět něco důležitého a budu se tlouct do hlavy, že včera jsme přece byli v obchodě.
Možná budu za neschopnou (a nevadí mi, když si to někdo pomyslí), ale nejsem ochotná akceptovat sama adrenalinový zážitek jménem nákup se svými dvěma dětmi. Ani pro pět rohlíků. Byla by to "procházka" na celé dopoledne než bychom těch zhruba tři sta metrů došli. Naše batole má zrovna to období, kdy si děti prosazují svou a obvykle jdou na druhou stranu, než by rádi šli rodiče. Nestojí mi to za to a raději odpoledne nechám kluky doma, vezmu holčičku do kočárku a pěkně rychle si vykračujeme na nákup jen my dvě. Nebo pošleme tatínka. Anebo nakupujeme tak jako dnes a každý z nás má na starosti jedno dítě.

Vyšli jsme před obchodní dům a Nejmilejší mi povídá: "Víš co? Je horko, tak zůstaň tady s dětma na průlezkách a já to zatím naskládám do auta a trochu ho vyvětrám." Připadalo mi to jako spásný nápad. Byl opravdu sluneční letní den a představa, že do horkého auta hned šoupnu děti, mě děsila. Tak jsem jenom kývla a manžel odjel s vozíkem z dohledu směrem k parkovišti, od kterého nás dělila nizoučká zídka, pruh keřů a silnice.
Malý sjel dvakrát skluzavku, pak začal zkoumat malé kamínky pod velkou lodí, mimochodem moc pěknou, která měla fungovat jako průlezka, ale žádné dítě na ní nebylo. Copatá v šátku začala kňourat. Měla hlad a bylo jí horko, to bylo víc než jasné. Moc stínu tady není, přemýšlela jsem, nebyl tam prakticky žádný stín, jen vedle podřimujícího dědoucha se dvěma právě vypitými lahváči. Sedla jsem si tedy co nejdál od děduly, ale zároveň co nejblíže ke svému synovi, vytáhla rozcuchané miminko ze šátku, otočila se zády k občasným procházejícím a jala se kojit. Náš větší capart se k nám přitočil a chvíli to vypadalo, že bude spokojeně přihlížet. To by bylo skvělé, aspoň ho mám pod kontrolou, říkám si v duchu. Prolízky ho evidentně přestaly zajímat. To brzo! Najednou ho ale napadl bezva nápad. Vyskočil na zídku a začal po ní chodit. Vypadalo to neškodně, tak jsem se "nevzrušovala" a pokračovala ve snaze dostat prs do pusinky Copaté. Ta začala spokojeně sát a v tom samém okamžiku Kulíšek zase nebezpečně vzdalovat. Několikrát jsem zavolala, pak už o hodně hlasitěji, aby se vrátil, leč marně. Batole už bylo slepé a hluché a rychle pokračovalo po zídce, vzdálené ode mne už asi padesát metrů. Na konci zídky seskočilo a zmizelo mi za křovím, kde už byl jen úzký chodník a - silnice!
Vytrhla jsem prs z pusinky hladové holčičky a dala se do divokého běhu. Přitom jsem křičela jméno svého chlapečka a děsila se, že vběhne do silnice a kolem pojede nějaké auto. Musela jsem působit hodně hystericky, a dost možná i vtipně - zpocená, křičící, běžící se zavázaným šátkem kolem těla a během se třesoucím miminkem v náručí - ale to mi v tu chvíli bylo úplně fuk.

Rychlostí světla jsem se dostala ke konci zídky, za níž jsem si slibovala výhled na Kulíška. Najednou vidím, že byl zastaven krásnou paní či slečnou, skoro se neodvažuji odhadovat věk, zřejmě něco kolem třiceti let. Držela ho za ruce a něco mu povídala. Oddychujíc jsem si pro syna došla a ani mě nenapadlo ho plísnit. Stále jsem děkovala paní, že mi zachránila dítě. Bylo mi jasné, že kdyby Kulíška nezastavila, mohlo ho srazit auto. Usmívala se a její tvář působila velmi klidným dojmem. Nevybavím si, jaké měla šaty, ani účes, jen mám před očima její vyrovnaný obličej. S něhou pohlédla na obě moje děti a řekla jen: "Jsou krásní", a usmála se. Znovu jsem jí vděčně poděkovala, vzala za ruku teď už hodňoučkého chlapečka, urovnala miminku rozházené vlásky a pomalu jsem s dětmi odcházela zpět k dětskému hřišti. Počkala jsem na Nejmilejšího, našla příhodnější místo s trochou stínu a v klidu nakojila. Stále se mi hlavou honily myšlenky na to, co se právě stalo. Teď už jsem mohla být klidná, a tak jsme s Copatou dlouho seděly a nechaly na sebe čekat.

Od té doby si občas vzpomenu na hodnou paní. Nemohl to snad být Anděl?

Každý den, který prožiju se svými dětmi, když jim v rytmu hudby plácám do holých zadečků jako na živé bubínky,
když spolu tancujeme,
když se s nimi směju jako bych byla taky malá,
když je nahaté celé opusinkuju,
když se na mě zeširoka usmějí maličké perličkové zoubky a bezzubá dásnička,
když každý svojí řečí volají: mámo, hajni si tady s náma, potřebujeme tě tady,
když mě miminko vzbudí ráno ještě za tmy s dobrou náladou a chce si povídat, zatímco já se snažím udržet oči otevřené anebo přebaluji poslepu, protože jsem včera šla spát až v jednu,
když měříme vysokou horečku a balíme horké tělíčko do studeného zábalu,
když vezu kočárek za překrásného podzimního podvečera,
když si vezmu do nosítka miminko a vyrazíme si spolu na vycházku jen my dvě spolu a potkáváme přitom samé usmívající se lidi, protože nikdo neodolá se nepodívat,
když potom miminko doma spinká a já se můžu věnovat jenom Kulíškovi,
když moje dvě děti zjistily, že ten druhý není vetřelec, ale kamarád, se kterým se dá báječně pohrát,
každý takový okamžik si uvědomím, jaké je štěstí, že se máme.
A že na to štěstí občas zapomínáme. A že občas potřebujeme pomoc tam odněkud svrchu, aby všechno dál krásně klapalo, dařilo se a měli jsme se všichni pořád rádi.

Něco mě nutí tuhle pro někoho třeba zcela nezajímavou příhodu napsat, chci si ji napořád zapamatovat, dost možná poslat ji dál.
Samozřejmě - mohl a také nemusel to být Anděl strážný. Mohla to být prostě paní, která má s dětmi zkušenosti. Nebo si třeba děti hodně přeje a ony nepřicházejí. Ale ta pravá paní byla v pravou dobu na tom správném místě? Náhoda? Krčím tu rameny.
Každopádně pokud to Anděl byl, přišel za mým synem a já mohla být u toho.
Ještě jednou té krásné paní moc a moc děkuji a posílám jí na dálku pozitivní energii.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 waity waity | E-mail | Web | 7. října 2012 v 23:03 | Reagovat

Slibuji, že příště (už brzy) napíšu článek o Copaté. Vždyť si to, panenka moje, zaslouží. Je toho tolik nového, ale prostě - nestíííháááám!!!!! O_O  :-D

2 Sara Sara | 8. října 2012 v 20:15 | Reagovat

To bylo krásně dojemné a pravdivé a jsou každý den chvilky kdy je potřeba očí a rukou z druhé strany. A kde ta druhá strana je? Od boha? od matky přírody? od mimozemšťanů? Od mrtvých kteří nad námi bdí a chrání nás? od andělů? od hodných cizích lidí? to nikdo neví, ale jisté je, že mnohdy zasáhnou v pravý čas, a to je pro nás moc moc dobře. Možná mě napadla ještě jedna možnost, že se dobrému člověku, který v životě dává, vrací dobro. V každém případě, děkujeme strašně moc za Kulíška, malého mužíčka, který si někdy žije ve snách a vůbec nás nevnímá. :-)

3 tepi tepi | 8. října 2012 v 20:41 | Reagovat

Když byli malému dva roky rozhodl se že si sám půjde na procházku.Vybral si pěšinku lesem, bylo to u tebe Waity na chatičce a tam opravdu skoro žádná  auta nejezdí a tak jsem se rozhodla nechat ho jít a pozorovat ho.Skákala jsem z keře do keře abych dělala, že tu nejsem a s pocitem, že se snad každou chvíli otočí a začne volat maminkoooo, že se nakonec sám potrestá.Ale to se nestalo, šel vyrovnaně dál lesem a skoro se neotáčel, pořád šlapal špuntík jeden malej no hrůza pomyslet co by se mu všechno mohlo stát Býček jeden. Já měla prvně návaly vzteku, že ho zmažu za to jak se tady musím trapně schovávat a dělat, že tu nejsem a že on si klidně vykračuje a je mu to úplně fuk.Nakonec jsem vylezla první já to když se zastavil a dlouze se díval, jestli za ním nikdo nejde.Stál tam a mě ho bylo tak líto, že jsem vylezla z křoví klekla jsem si na zem roztáhla jsem ruce jako ve znamení přijď a pomazlíme se.Když přišel objala jsem ho tak láskyplně až jsem ho málem rozmáčkla.Všechna zlost rázem odešla. Šeptala mu něžná slůvka a trošku i starostlivá jak jsem se o něj bála.
Tehdy se zřejmě stal zázrak, možná že čekal výprask a hubování a pro ten jeho Býčí rozum vím, že vztekem nebo násilím nikdy nic nezmůžu už to vím.
Od té doby si už on hlídal mně nevěříte?? Je to tak.Už je nerad když od něj odcházím třeba i na pár hodin, hlídá si mě v obchodě,na ulici v divadle, doma, na návštěvě a velmi rád se se mnou vodí za ručičku, stále se na mě směje a říká mi maminko mám tě moc rád, pusinkuje mně, to nikdy před tím nebývalo.Něco se v něm prostě zlomilo do dneška to nechápu a tak Waity klobouk dolů, že to píšeš takto veřejně, protože jiné maminky tyto věci skrývají.Děti se rychle mění, ale také jsou velmi křehké a tak pozor na ně.Já také děkuji té tvojí,Kulíškové víle vílečce, že to takto zařídila.Pusinku vám všem a opatrujte se.

4 brabi brabi | E-mail | Web | 8. října 2012 v 22:08 | Reagovat

Asi každá maminka zažila se svým dítětem podobné chvilky a to je to, co je navždycky spojuje, i když ty děti si to většinou nepamatují :-) Užívejte si to :-)

5 Radka Radka | 10. října 2012 v 20:24 | Reagovat

Andělé jsou a je dobře, že vy toho svého máte. Ne každý má tolik štěstí. Přeji vám z celého srdce, aby nad Vámi a hlavně vašimi děťátky stále povívala andělská, ochranitelská křídla, aby v těch okamžicích, kdy máma kouká jinam, kdy se nestihne včas otočit, kdy umdlévá únavou...byla pořád klidná, že jsou její drobečci v bezpečí. S takovým pocitem se mnohem lépe žije... :-)

6 Misha Misha | 23. října 2012 v 19:28 | Reagovat

Uf, no takové chvilky jsou nezáviděníhodné pro  maminku, ale dopadlo vše dobře. Andělé opradvu existují...tuším je :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama