... epochy a staletí jsou ony mžiky na jevišti, kdy vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá... J.Werich

Sourozenci bez rivality

13. března 2013 v 23:45 | Waity |  Vzdělání má hořké kořeny, ale sladké ovoce.
Nedávno jsem si přečetla tuto skvělou knihu a ve spoustě věcí nám určitě pomohla. Měla jsem ji doma celkem dlouho, ale byla z knihovny, tak jsem ji musela vrátit, proto jsem si z ní sama pro sebe udělala takový docela stručný výtah.
Poslední dobou se to kolem mě hemží rodinkami s druhým dítkem. Autorky píší, že rivalita mezi sourozenci je přirozená. Jde hlavně o to naučit se spravedlivě vychovávat a předcházet sporům, stejně tak naučit děti spory řešit bez naší pomoci.
Rozhodla jsem se dát svoje poznámky z knihy do článku. Není to přece žádná psina vychovávat více dětí, že? A ať jsou děti sebelíp vychované, rivalitu mezi sebou jistě občas pocítí. Možná už v době, kdy je ještě sourozenec v bříšku. Určitě ale hned v době, kdy miminko trošku vyroste a nebude už jenom ležet, kdy si bude chtít půjčit hračku, chtít mámu jenom pro sebe...
Ale nejenom starší sourozenec může žárlit. Naše Copaťoučká dokáže pěkně vyvádět, když se nechová ona, ale její starší bráška Kulíšek :-)
Určitě se vyplatí mít knihu doma a přečíst si ji celou i s omáčkou kolem, tu zde nenajdete :-)


V každé rodině s více dětmi se občas vyskytnou problémy mezi sourozenci.
Místo popření negativních pocitů dítěte je raději připusťte
· Pořád jsi jenom s tím miminem. - Nelíbí se ti, že s ní trávím tolik času viď?
· Mami, brácha mi právě řekl, že jsem blbeček. - Tak to tě muselo pěkně naštvat, že jo?
· Udělal to schválně! Vždycky mi krkne do ucha! - Máš pocit, že to dělá jen aby tě naštval. Viď?
Nabídněte fantazii, když je věc nemožné realizovat ve skutečnosti
· Tati, pošli to mimino zpátky. - Nechceš ji tady, přál by sis, aby zmizela, že jo?
· Slyšela jsem, jak se mi brácha s kamošema posmívají. - To tě muselo zamrzet. Bylo by lepší, kdyby ukázal, že za svou sestrou stojí.
· Vždycky hraje na bubny, když chci psát úkol! - To dokáže naštvat. Bylo by lepší, kdyby se tě předtím zeptal, než bude zase hrát.
Pomozte svým dětem prezentovat své nepřátelství k sourozenci jiným způsobem
· Co to tu děláš? Chceš jí zlomit ruku? Ty jsi ale lump! (NE)
- Žádné ubližování! Ukaž mi tady na panence, jak ti je. (ANO).
· Je pěkně hnusná. Nikdy mě nevezme s sebou. - Je to pěkná nuda, když musíš zůstat doma, viď? Co kdybys mi nakreslila obrázek, jak ti je.
· Podívej se, co mi udělala s halenkou! Nejraději bych tu její roztrhala! - Myslím, že tvá sestra potřebuje vědět, jak jsi naštvaná. Zkus jí to třeba napsat.

Zabraňte dítěti v hrubém chování. Ukažte mu, že lze zlost vybít jinak, než na sourozenci.
· To je škaredé bít svou sestru. Vždyť si chtěla hrát jenom s tvými kostkami. (NE)
- Žádné bití! Ukaž své sestře, jak tě to štve slovy, a ne pěstí. (ANO)
· Ukradl jsi mi peníze, ty odporný zloději! - Takhle se svým bratrem nemluv! - Vypadáš rozčileně, ale věřím, že si to s bráchou vyřídíš bez nadávek.
· To nenažrané prase snědlo všechny sušenky! - Místo toho, abys mu nadávala, tak mu řekni, jak tě to štve a co by sis přála. Nelíbí se mi, že jsi snědl všechny sušenky. Bylo by fajn, kdybys mi nějaké nechal.

Sourozenci si potřebují svoje pocity o sobě navzájem přiznat
DÍTĚ: Já ho snad zabiju! Vzal mi mé brusle.
Slova, která se ztotožní s pocitem dítěte
"Vypadáš pěkně naštvaný."
nebo
Jeho přání
"Asi by sis přál, aby se tě první zeptal."
nebo
Symbolická či kreativní aktivita
"Líbilo by se ti, kdybys měl na dveřích od skříně cedulku s názvem SOUKROMÉ VLASTNÍCTVÍ?"
Dětem musíte v ubližování zabránit
"Přestaň! Lidé tu nejsou od toho, aby se jim ubližovalo!"

Ukažte jim, jak svůj hněv vybít, ale přijatelným způsobem
"Řekni mu, jak tě to štve, ale slovy. Třeba: "Nechci, abys mi bral mé brusle, aniž by ses mě zeptal. "
Děti potřebují, aby si dospělí vyslechli jejich negativní emoce. Potřebují mít prostor vyjádřit svá přání a postoje, co se jejich sourozenců týče včetně těch nepříjemných.
Naším úkolem je ukázat jim možnost, jak vyjádřit svůj vztek, aniž by někomu ublížili.
Někdy rodič nemá už sílu poslouchat neustálé stěžování.
Řešení: každému dítěti koupit poznámkový blok, ať píší nebo malují, co je štve. Můžeme taky sepsat seznam stížností my, klidně od obou dětí a pak jim ho přečíst.
Když si dítě stěžuje, je třeba, abychom je pochopili a o jeho pocitech mluvili. Už jen to pomůže uklidnit situaci.
"Myslím, že máme problém. Zkusme to spolu probrat. Někdy máš Andulku moc rád, ale někdy tě hrozně, hrozně štve. Najděme spolu nějaký způsob, jak bychom to mohli zlepšit."
Děti mají tendenci nás rodiče kopírovat v různých situacích. Takže my také, když jsme naštvaní, můžeme své pocity nepsat nebo namalovat na papír. Ukážeme dětem, jak je to správně.
Agrese a bití sourozence: nepřipustit, raději ať dítě zakřičí nebo ukáže na panence (polštáři) jak je naštvané. Nebo ať sourozenci řekne, jak mu je.
Když jeden sourozenec druhého zlobí tak, že ho dohání k zuřivosti, je lepší ho vzít pryč nebo oba rozdělit, ať si hrají každý jinde.
Paradox:
Pokud trváme na dobrých vztazích mezi dětmi, přinese to špatné vztahy.
Pokud povolíme špatné vztahy mezi dětmi, vede to ke vztahům dobrým.

NEBEZPEČÍ, KDYŽ DĚTI SROVNÁVÁME
Srovnávat je nebezpečné!
Místo srovnávání:
Cokoliv chceš říct svému dítěti, řekni mu to jasně bez jakékoliv zmínky o jeho sourozenci. Klíčové slovo zní POPSAT. Popiš, co vidíš. Nebo popiš, co máš ráda. Nebo popiš, co nemáš ráda. Nebo popiš, co se musí udělat. Je důležité držet se problému týkajícího se jednoho dítěte, protože jeho sourozenec s tím prakticky nemá co dělat. A je to jen naše chyba, že přidáme: "Ale tvůj bratr je takový a makový…"
V dnešní době je ve společnosti mezi lidmi jedna soutěž za druhou. Neustále se snažíme být lepší, než ti druzí, dosáhnout více, obstát v této společnosti. Může to působit jako podnět k úspěchu, ale není to zadarmo. Studie ukázaly, že pokud se boj mezi konkurenty dostane přes určitou hranici, začnou se u lidí objevovat bolesti hlavy, žaludku, zad, popř. budou mít problémy psychického rázu, jako např. nervozita, podezřívavost a pocit nepřátelství. Pokusme se, aby naše domovy byly oázou klidu a aby se v nich pro stres nenašlo místo.
Vyhněte se nepříjemnému srovnávání
· To je nechutné. Ani to mimino kolem sebe nedělá takový binec jako ty.(TAKHLE NE)
- Na tričku máš pár fleků od mléka.(TAKHLE ANO)
· Jak je možné, že tvůj bratr vždycky přijde včas a ty nikdy? (TAKHLE NE)
- Už na tebe čekáme deset minut.(TAKHLE ANO)
· Neopovažuj se tady dělat úšklebky, když to dělám pomalu. Tvá sestra by si tohle nikdy nedovolila.(TAKHLE NE)
- Je pro mě těžké snažit se něco vytvořit, když je mi tu dáváno najevo, že to trvá dlouho.(TAKHLE ANO)
Vyhněte se kladnému srovnávání
· Jsi velký kluk. Už tady nenecháváš ležet věci na zemi, jako tvá sestra.(TAKHLE NE)
- Vidím, že sis uklidil svá autíčka, kostky i puzzle.(TAKHLE ANO)
· Přál bych si, aby i tvůj bratr měl takové studijní návyky jako ty.(TAKHLE NE)
- Ty se učíš už půl hodiny! (TAKHLE ANO)
· Vždycky ti to moc sluší. Tvá sestra vypadá, jako by ani neviděla na to, co si obléká.(TAKHLE NE)
- Líbí se mi, jak se ta fialová halenka doplňuje se sukní.(TAKHLE ANO)

Děti často chápou pochvalu svého sourozence jako útok a ponížení jich samotných. Automaticky si ve své hlavě představí "tvůj bratr/sestra je tak úžasná". Je dobré si pochvalu a podobné ocenění nechat jen pro uši daného dítěte. Pokud to nejde a dítě očekává pochvalu hned, můžeme říct: "Musíš být na sebe hrdý", anebo "Chtělo to asi hodně práce, abys vyhrál."
Nezmiňovat fráze jako: "Já mám takovou radost!" Už se nemůžu dočkat, až to povím tátovi a všem známým." (Jen když jsme s dítkem sami, pro sourozence není jednoduché toto poslouchat.)
Shrnutí:
Snažte se ubránit nutkání srovnávat
Místo toho, abyste jedno dítě srovnávala nepříznivě vůči druhému: "Copak si neumíš tu bundu pověsit normálně jako tvůj bratr?" , snažte se zaměřit jen na tu situaci, která vás rozčiluje.
Popište, co vidíte
"Vidím novou bundu na zemi."
nebo
Popište, jak to cítíte
"Nelíbí se mi to."
nebo
Řekněte, jak by to mělo být.
"Ta bunda patří do skříně."
Místo toho, abyste jedno dítě vychvalovala na úkor druhého: "Umíš se mnohem lépe oblékat než tvůj bratr." , hovořte jen o chování, které vás potěšilo.
Popište, co vidíte
"Vidím, že je pověšená bunda."
nebo
Popište, jak to cítíte
"Mám velkou radost, že chodba je uklizená."

BÝT STEJNÍ NENÍ DOBRÉ
Někdy je to až bláznovství, jak se my rodiče snažíme dětem vyhovět, aby na tom byly stejně. Ve skutečnosti to ale tak není, děti nechtějí mít všeho stejně.
Například milovat někoho stejně jako druhého může znamenat, že ho milujeme méně. Pokud někoho milujeme skutečně jedinečně, může to znamenat, že ho milujeme natolik, aby byl spokojený.
Místo toho, abyste se báli, že nebudete schopni dát dětem všeho stejně, zaměřte se na potřeby jednotlivých dětí:
Na tu kaši dostal víc čokolády než já! Ne, dostal čtyři lžičky stejně jako ty. Ale má více másla! Ne, nemá. Uvařil jsem pro oba stejně." (TAKHLE NE)
- Na tu kaši dostal víc čokolády než já! Oh, máš pořád hlad? No, trošku. Tak chceš přidat půl naběračky kaše nebo sníš celou?" (TAKHLE ANO)
Místo toho, abyste se stále bránila, že je máte všechny stejně ráda, ukažte dětem, jak je máte ráda, ale každého specificky.
Koho máš nejraději? - Každý z vás je pro mě jedinečný. Jsi má jediná Andulka. Na celém světě není žádná jako ty. Žádná z vás tak hezky neumí nad věcmi přemýšlet, vciťovat se do jiných, smát se. Jsem tak ráda, že tě mám!
Čas stejný pro oba se jim může zdát nefér
(Starší sourozenec Adam):"Mami, mám na večírek pozvat i Honzu? Pokud chceš, tak ano, a koho ještě? Zuzku, Natálku a…"
(Mladší sourozenec Vojta): "Mamí, už se s ní bavíš dlouho. Chci ti něco říct."
"Oh, zlatíčko, teď musím k Vojtovi. Hned se vrátím, a pak to dobereme." (Starší sourozenec si myslí: Nenávidím toho malého spratka. Vždycky si vybere jeho.)
(Maminka si myslí): Je tak těžké vyjít všem vstříc.
(Mladší sourozenec si myslí): Super, mámu dokážu dostat, kdykoli se mi zachce.
Rozdělte čas podle potřeby
"Máš pravdu, už se tady s tvou sestrou delší dobu bavíme o její narozeninové oslavě. Je důležitá. Musíme probrat, koho pozvat..jaké se budou hrát hry..jaké jídlo uvařím. Je tam toho opravdu moc, tak to chceme pořádně probrat. Vím, že není lehké čekat. Až to tady doděláme, tak mi povíš všechno, co potřebuješ, ano?" (Mladší sourozenec si myslí: Když mamču potřebuju, tak mi pomůže.)
Dítě, které dostane méně než jeho sourozenec nepřijde k žádné újmě. Bylo by však dobré mu ukázat, že jste si jeho pocitů vědomi a ukázat porozumění. Toto jim pomůže vypořádat se také s nespravedlností v životě.
Shrnutí:
Děti nemusí být brány naprosto rovnocenně. Každé si však zaslouží cítit se jedinečně.
Místo toho, abyste dětem dávali stejné množství čehokoliv..
"Na, vezmi si přesně tolik hroznového vína, kolik má tvoje sestra."
…dejte podle toho, kolik potřebují.
"Chceš jen pár kuliček, nebo celý hrozen?"
Místo toho, abyste dávali najevo stejnou lásku všem…
"Miluju tě stejně jako tvou sestru."
…dejte jim najevo, že každé milujete svým specifickým způsobem.
"Ty jsi jen a zase TY. Na celém světe není jediný člověk, který by tě mohl zastoupit."
Místo toho, abyste se všem snažili věnovat stejné množství času…
"Teď chci mluvit deset minut s tvou sestrou, a pak budu deset minut mluvit s tebou."
…rozdělte svůj čas podle potřeby svých dětí.
"Vím, že jsem se teď dlouho věnovala tvé sestře, ale musí napsat slohovku. Hned, jak to tady doděláme, přijdu za tebou a řekneš mi vše, co potřebuješ."
"Andulko, já vím, že se chceš nosit. Teď ale musím na chvíli nosit Matynka, protože mu není dobře." (Maty se bude cítit důležitý a Andulka určitě chvilku počká).

Tip jak obnovit/zachovat blízkost se svým dítětem: třeba každý den s ním strávit nějaký čas v jeho blízkosti klidně mlčky, třeba jen u jeho oblíbeného seriálu.

Sourozenci v rolích - škatulkování
Nikdy neškatulkujme děti do rolí! Je potom velmi obtížné se "nálepky" zbavit (neposlušný - hodná, nadaný - neschopná, bojácný - odvážný…)
Může to mít vliv jak na dítě, tak na vztah se sourozencem a tato nálepka může člověku zůstat na celý život, anebo si ji alespoň velmi dobře pamatuje!
Když se děti rvou: svou pozornost nevěnujte agresorovi, ale věnujte se místo toho poranění:
"Co se tu děje? Ona tě kousla? Ukaž mi to. Je to celé červené. To musí bolet. Lidé nejsou na kousání. Tvoje sestra si musí uvědomit, že když něco chce, musí se zeptat. A i přesto, že má někdy vztek. Pojď, dáme na to trošku ledu".
Snažíme se svoje děti vychovávat ne podle toho, jaké jsou, ale podle toho, jaké doufáme, že budou.
Neměli bychom v dětech vidět např. agresora a oběť. Potom jimi prostě budou. Musíme se na ně dívat tak, jací opravdu jsou. "Agresora" můžeme prostě jen povzbudit, aby byl lepší. Třeba: "Vždyť umíš být tak milý. Tak toho využij." J
Děti se skutečně rodí s rozdílnými charaktery. Ale my, rodiče, máme možnost jejich charakter ovlivnit. Využijme tedy našeho daru a podejme dětem pomocnou ruku, která by jim ukázala správnou cestu. Netlačme naše děti do rolí, které by se později pro ně staly zkázou.

Už žádní násilníci
Místo toho, abyste dítěti vyčinili, že je zlý násilník..rodič mu může pomoci vidět sebe jako slušného a milého člověka.
"Žádné násilnosti! To, co potřebuješ, dostaneš i jinak než hrubostí. Však to víš."
Když svého sourozence berou děti jako surovce…rodič jim může ukázat, že jejich sourozenec se umí chovat i jinak.
Tati, Marek řekl, že nám kopne do stolu, když ho nenecháme hrát. - Marek ví, jak požádat slušně, když něco chce, viď?
Když dítě vidí samo sebe jako dokonalého surovce…rodič mu může ukázat, že má v sobě mnohem více kladného než záporného.
(Malý bráška): Můj medvídek! - (Velký bráška): Jsem největší kruťas na světě! - (Rodič): "Moc dobře víš, že umíš být i milý. A očekávám, že s tím začneš hned teď!"
Už žádné oběti
Místo toho, aby rodiče brali své dítě jako chudáčka a oběť…můžou mu ukázat, jak se umět bránit a být sebevědomější.
Marek mi řekl, že mu musím půjčit moje jo-jo! - Můžeš svému bráškovi říct: Táta ho koupil mně! Je to moje! Takže záleží na mně, jestli ti to půjčím!
Když ho jeho sourozenci berou jako oběť…rodič jim může ukázat nový pohled na sestru/bratra.
(Dva starší sourozenci kují pikle proti nejmladší): "Co kdybychom jí řekli, že má ve zmrzce jed? Pak by nám to dala." - (Rodič): "Ne tak zhurta, mládeži. Vaše sestra je mnohem chytřejší, než si myslíte."
Když dítě vidí samo sebe jako oběť…rodič mu může ukázat jeho skrytou sílu.
Maminko! Já mám strach, brácha už mě zase straší! - Vsadím se, že bys ho dokázala vystrašit stejně jako on tebe
Stručné připomenutí:
Nenechme nikoho, aby strkal dítě do nějaké role
Ani rodiče:
MÍSTO TOHO: Honzo, ty jsi zase svému bratrovi schoval míč? Proč jsi na něho vždycky tak zlý?
RODIČ: Tvůj bratr chce míč zpátky.
Ani dítě samotné:
HONZA: Vím, že jsem zlý.
RODIČ: Ty ale umíš být i milý.
Ani jeho bratry a sestry
SESTRA: Honzo, už jsi zase zlý! Tatííí, nechce mi půjčit lepící pásku.
RODIČ: Zkus ho požádat jinak. Byla bys překvapená, jak štědrý tvůj bratr umí být.
Pokud Honza ublíží svému bratrovi, pokuste se věnovat pozornost bratrovi, aniž byste nějak zaútočili na Honzu.
RODIČ: To muselo bolet. Pojď, zalepím ti to. Honza se musí naučit, jak vyjádřit svůj vztek slovy a ne pěstmi!
Už žádné problémové děti
Místo toho, abyste se koncentrovali na věci, které děti nesvedou, zaměřte se na to, co dokážou.
(dítě na vozíčku, letí na něj míč) "To je moc rychle!" (TAKHLE NE)
- Hej, málem jsi ten míč chytla! A to letělo hodně rychle! (TAKHLE ANO)
Podpořte dovednosti a schopnosti:
(Dítě čte): "A ten pejsek št…št…št…Nejde to. Jsem pitomý." - (Rodič): "Čtení je někdy těžké. To slovíčko se rýmuje s těká." - (Dítě): "Aha. Takže štěká!"
Tati, koukej, jak se Kuba zase vzteká! - (Rodič): "Kubo, to dokáže pěkně naštvat, když sestavíš skoro celé puzzle a jeden kousek nepasuje."
Stručné připomenutí…
Děti, které mají problém, nemusíme vidět jako problémové.
Tyto děti potřebují:
Přijetí toho, že někdy s něčím mají starosti:
"Ten úkol není jednoduchý. Někdy dá člověku zabrat."
Ocenění za jakýkoliv úspěch, i sebemenší:
"Výborně, dneska jsi ten míč skoro chytla!"
Pomoc při snaze najít řešení:
"To je těžké. Co bys udělal, kdyby se ti to stalo?"
· Když je například někdo nepořádník, můžeme ho pověřit nějakým úkolem, o kterém si můžeme myslet, že by to nezvládl. Třeba uklidit spížku. Možná se budeme divit, jak to pěkně zvládne.
· Nálepkování malá holčička a velký chlapeček je špatně. Ať si děti samy vyberou, čím chtějí být. Když chce být větší chlapeček miminko, ať jím je.
· On mě praštil! - Řekni to bráškovi, aby věděl, že nemá používat tolik síly. - Ale já mu to řekl. - Tak mu to řekni znova. Řekni mu, že si s ním nebudeš hrát, pokud nevezme na vědomí, co mu říkáš. Musí toho nechat, pokud mu řekneš, že to bolí. Tvůj brácha není hloupý. Pochopí to.
· Nejsem jako Ondra. Nestydím se. Umím lidi nahlas pozdravit. - Zdá se mi, že máš radost, když lidi pozdravíš. Až se Ondra rozhodne, že bude zdravit, tak to udělá.
· Mami, Matyáš je hrozně vybíravý. Nechce zkusit ani toho tuňáka. - Maty ví, co mu chutná. Až bude chtít, vezme si ho.
· Čuně! - Hej, nelíbí se mi, aby nějaké mé dítě mluvilo o druhém jako o čuněti. Pokud nechceš, aby ti Katka žvýkala tvého medvídka, dej jí nějakou její hračku na cumlání.
· Mami, já jsem ztratila peníze na oběd. - (sestra) Zase? - Není to moje chyba. V kapse mám díru. - (sestra) Jsi pěkně nezodpovědná! - (Maminka): Nejsi nezodpovědná. Myslím, že musíš akorát najít dobré místo, kam by sis své peníze schovala.
· Pro lepší vztahy mezi sourozenci můžeme udělat toto: sednout si a vzájemně si o sobě říkat hezké věci, které se nám na druhých líbí, můžou to být raději více specifické věci. Můžeme to zapisovat. O každém by každý měl říct aspoň šest věcí. Seznamy si děti můžou schovat, třeba si je rády přečtou i někdy později.

Když děti spolu válčí

Zbytečné reakce, které dětem nepomohou
(děti se tahají o hračku) Přestaňte, okamžitě toho nechte! Kdo to začal? Pravdu. - Ona! Já jsem jen… - On začal! Já jsem jen… - Styďte se, oba dva. Takhle se hádat kvůli pár hračkám! - Je to její vina. Hrál jsem si s nimi první. - Je to jeho vina. Nenechal mě hrát. - Je mi jedno, jak to začalo, hlavně, ať to skončí! - Nech si to aspoň vysvětlit! - Poslouchej mě, tati. - Přísahám bohu, že z vás dvou budu mít jednou vředy. Jsi moc starý, aby sis hrál s těma kostkami. Dej je sestře a běž si dělat něco jiného. - Ale tati, to není fér! - Táta je vždycky na mojí straně. - Proč si spolu nechcete hrát? Vždyť byste si užili mnohem více legrace. - Já si s ní nechci hrát. Chci si udělat svoje vlastní zoo. - Super, teď mě musí nechat hrát. - Nebudete si hrát ani jeden. Okamžitě do svého pokoje! - Sestra je děsná. Vždycky mi všechno pokazí! - No, aspoň, že si s nimi nebude moct hrát on.
Jak dětem v jejich rozepři pomoci
1) Začněte tak, že popíšete zlost, kterou zrovna v té chvíli k sobě sourozenci pociťují.
2) Poslechněte si verzi každého dítěte (s respektem).
3) Dejte najevo uznání, že je to těžká situace.
4) Vyjádřete důvěru v jejich schopnosti vzájemně problém vyřešit.
5) Odejděte z pokoje.
Mám pocit, že se na sebe kvůli něčemu hrozně zlobíte!
(Maty) Jo, vzala mi zebru a já chci postavit zoo.
(Andulka) Já si s ní chtěla hrát taky.
Takže to byl nejdříve tvůj nápad postavit zoo. A chtěl jsi pracovat sám.
(Maty) Přesně tak.
Ale když jsi ho viděla hrát si s kostičkami, tak sis chtěla zahrát taky.
(Andulka) Jo!
No, myslím, že tohle je oříšek. Dvě děti a chtějí si hrát s těma samýma kostkama. Myslím si, že pokud vy dva dáte hlavy dohromady, tak určitě přijdete na nějaké řešení, které by se líbilo vám oběma. Než na to přijdete, tak si půjdu číst noviny.
Děti si poradí samy
(Maty) První jsem si začal hrát já, byl to můj nápad.
(Andulka) Já jsem chtěla jen pomoct.
(Maty) Nechci pomoc.
(Andulka) Můžu si vzít tu zebru?
(Maty) Ne, tu potřebuju. Vezmi si krávu.
(Andulka) Potřebuju nějaké kostky na chlív.
(Maty) Jsi pěkná otrava. Tady máš tři kostky.
(Andulka) Už mám chlív hotový. Můžu se teď na tebe dívat?
(Maty) Jo, ale nemluv.
Pokud děti nejsou schopny samy přijít na řešení, můžeme jim pomoct. Například, aby se ve hře střídali, aby si hráli spolu nebo si o tom povídali.
Když hádka přerůstá ve fyzické ubližování
1) Popište, co se děje
Vidím, jak se tady jeden kluk napřahuje s náklaďákem. A druhý drží pálku a oba dva se chtějí praštit! Vypadáte hodně naštvaní!
2) Nastolte hranice
Toto je velmi nebezpečná hra. Musíte si dát chvíli pauzu.
3) Oddělte je od sebe
A rychle. Ty do svého pokoje a ty zase do svého!
Pokud se zdá, že už to přechází opravdu k hrubostem, můžeme říct: "Vidím, že se tady opravdu bijete a to tedy trpět nebudu. Je čas přestat!"
Je třeba ukázat, že potěšení jednoho by nemělo být uspokojováno na úkor bolesti druhého. Máme možnost vyhlásit pravidlo, žádné rvaní, pokud ten druhý nebude souhlasit. Pokud se to jednomu nelíbí, musí to přestat.
Pokud je jednomu dítěti ubližováno slovně nebo fyzicky, vždy musíme zasáhnout. Pokud jde o problém, který narušuje celou domácnost, musíme taktéž zasáhnout. Pokud se objeví problém, který děti samy nevyřeší, musíme opět zasáhnout.
Ale zasahujeme ne z důvodů, abychom ukončili jejich hádku nebo někoho soudili. Zasahujeme proto, abychom otevřeli mosty jejich komunikace a umožnili jim hledat možná řešení.
Stručné shrnutí…
Jak zvládnout hádky a rvačky
Stupeň 1: Normální hašteření.
1) Ignorujte to. Myslete na svou dovolenou.
2) Řekněte si, že vaše děti teď mají možnost procvičit si vyřešení konfliktní situace.
Stupeň 2 - Situace se vyostřuje. Dospělí by možná měli zasáhnout.
1) Vezměte na vědomí jejich vztek a připusťte ho.
"Vypadáte na sebe pěkně naštvaní!"
2) Poslechněte si a zvažte názor každého z dětí.
"Takže Sáro, ty chceš to štěňátko pořád držet, protože za tebou přišlo. Ty, Dane, si myslíš, že teď jsi na řadě ty."
3) Popište, jak problém vidíte, a berte ho před dětmi vážně.
"Tak to bude oříšek: dvě děti, ale jen jedno štěně."
4) Vyjádřete vaši důvěru ve schopnosti dětí vyřešit si problém sami.
"Jsem si jistá, že dokážete vymyslet řešení, které by se líbilo vám oběma…a také štěňátku."
5) Opusťte pokoj.
Stupeň 3 - Situace, která by mohla být nebezpečnou.
1) Zjistěte:
"Je tohle ještě hra nebo skutečná bitka?" (hra povolena, skutečná bitka zakázána).
2) Dětem sdělte:
"Bitka pro zábavu je povolena jen v případě, že došlo k oboustranné dohodě." (pokud to není zábava pro všechny zúčastněné strany, musí být ihned ukončena).
3) Respektujte to co cítíte vy:
"Možná si hrajete, ale na mě je to už příliš tvrdé. Najděte si jinou aktivitu."
Stupeň 4 - Situace, která je velmi nebezpečná a zásah dospělého je nezbytný.
1) Popište, co vidíte.
"Vidím tady dvě rozzuřené děti, které si chtějí ublížit."
2) Separujte děti od sebe.
"Teď není dobré, abyste byli spolu. Rychle, ty do svého pokoje a ty do svého!"
Jak dítěti pomoci vyřešit složitou situaci
1) Zavolat všechny dotyčné, kterých se spor týká.
"Poslední dobou se tady u nás děje něco, co není dobré. Musíme přijít na to, jak to vyřešit ve prospěch všech."
2) Vysvětlit všem základní pravidla.
"Jsme teď tady, protože něco trápí Janu. Nejdříve si poslechneme Janu, bez jakéhokoliv přerušování a skákání do řeči. Když skončí, zase si poslechneme tebe, Dane, taktéž bez skákání do řeči."
3) Napište na kousek papíru to, co jednotlivé děti cítí a co je stresuje. Přečtěte své poznámky nahlas všem zúčastněným, aby viděli, zda jste skutečně pochopili, o co v jejich konfliktu jde.
"Jana má strach, když jdeme s maminkou pryč, protože tvrdí, že je na ni Dan zlý. Naposledy vypnul televizi, shodil ji z gauče a bouchl ji do ruky.
Dan ale říká, že jen vypnul televizi, protože Jana se dívala už dlouho a vůbec neposlouchala, co říká. Myslí si, že ji za ruku zatahal tak jemně, že jí to prostě nemohlo bolet."
4) Dovolte každému dítěti, aby řeklo, zda souhlasí či nesouhlasí. Ať uvede důkazy.
Jana: "Podívej se na tu modřinu! A ten program měl trvat jen pět minut!"
Dan: "Vždyť tu modřinu už máš pěkně dlouho! A co se týče televize, koukala ses už půl hodiny před tím, než ten tvůj program vůbec začal!"
5) Vyzvěte každého, aby přispěl s možným řešením. Počet řešení neomezen. Zapište je všechny. Nehodnoťte je, nechte to první na dětech.
Dan: "Jana by mě měla poslouchat, protože jsem starší."
Jana: "Dan by mi neměl říkat, co mám dělat, a už vůbec mi ubližovat."
Rodič: "Najmeme si paní na hlídání."
Dan: "Chci jít ven, když nejste doma."
Jana: "Chci tady mít kamarádku."
Dan: "Před tím, než máma s tátou odejdou, určí nám rozpis sledování telky a času, kdy máme jít spát."
Jana: "Lidé by měli šéfovat jen sami sobě."
6) Shodněte se na řešení, které by bylo nejlepší.
Žádná chůva.
Žádné ubližování.
Žádné poroučení.
Televizní program nařídí rodiče dopředu.
Každá osoba bude zodpovědná sama za sebe.
7) Následně
"Sejdeme se příští neděli a uvidíme, jestli se situace zlepšíla."
Válka o vlastnictví
Jé, můžu si půjčit tu halenku? Perfektně mi ladí k sukni. - Ne, je moje! - Vždyť ji máš pořád jen ve skříni. - Ale někdy si ji vezmu. - Prosím, jen pro dnešek. Dneska máme ve škole večírek. - Řekla jsem ne! - Dej mi to! - Dej ty pracky pryč!
Co se stane, když konečné rozhodnutí provede rodič
1) Ve prospěch majitelky
Tahle halenka patří tvé sestře. - Já si ji ale chtěla půjčit jen dneska. - Už ani slovo. Hned ji vrať! - Super, vyhrála jsem! - Nemá to cenu, zase nic.
2) Ve prospěch toho, kdo si to chce půjčit
Jen tu halenku sestře půjč. Stejně ji vůbec nenosíš. - Ale mami, někdy jo. - Vždyť víš, že už je ti malá. Nebuď sobecká a půjč to sestře. - Nemá to cenu, zase nic.. - Super, vyhrála jsem.
Co se stane, když rodič podpoří jednu stranu, ale rozhodnutí nechá na dětech
Mám pocit, že se tu něco děje. - Dneska máme ve škole večírek a ta halenka mi sedí. Navíc ona ji má malou. - Dobře, takže ty by sis ji chtěla vzít na večírek. - Ale mami, to je má nejoblíbenější halenka! - Pořád ji máš ráda, i když se do ní už nevejdeš? Dobře, je to tvá halenka a tvé rozhodnutí. Ale pokud toto budete chtít vyřešit, tak se spolu musíte domluvit. - Tak uděláme obchod. Na celý týden ti půjčím svoje stříbrné náušnice a ty mi půjčíš tu halenku. - No…dobře…fajn. Ale nic na ni nevylij. - Neboj, budu si dávat pozor. Díkes J
Stručné připomenutí…
Když děti nejsou schopny samy problém vyřešit
1) Svolejte k poradě všechny zúčastněné. Vysvětlete základní pravidla.
2) Napište na papír pocity a obavy každého dítěte a nahlas je potom přečtěte.
3) Ponechte jim čas na obhajobu.
4) Vyzvěte každého, aby přišel s nějakým řešením. Zapište všechny nápady bez jakéhokoliv hodnocení.
5) Rozhodněte o nejlepším řešení, které by vyhovovalo vám všem.
6) A pokračujte v řešení problému.
Jak podpořit dítě, které si to vyžaduje, aniž byste se jasně přiklonili na tu či onu stranu.
Kuba: Tati, nemůžu dokončit svou mapku do zeměpisu. Ať mi ty pastelky vrátí!
Zuzka: Ne, musím si vybarvit kytičku.
1) Popište situaci každého z dětí.
"Pojďme si to vyjasnit, Kubo, ty potřebuješ pastelky, abys dokončil mapku a ty, Zuzko, chceš vybarvit tu kytičku."
2) Určete pravidla.
"Domácí úkoly jsou nejdůležitější."
3) Ponechte dvířka otevřená, pokud by se děti chtěly dohodnout.
"Kubo, pokud bys ale chtěl situaci s tvou sestrou nějak vyřešit, je to na tobě."
4) Odejděte.

Tento článek vznikl díky skvělé knize Sourozenci bez rivality od autorek Adele Faber a Elaine Mazlish.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sara Sara | 14. března 2013 v 17:42 | Reagovat

Verunko, to je tak nadupaný článek, poklona teda :-) a máš pravdu všichni mají víc dětí, ale málokdo řeší, jak se ty děti mezi sebou vyvíjejí. Čtu ty knížky s vámi a už se taky snažím. Nestrkat je do rolí předem určených, naslouchat, být empatický, a neslučovat děti na jednu hromadu. Však vím, jak nás kdysi štvalo samotné, jak s námi nakládali ve škole, v družině, i cizí lidi na ulici. Jak bylo obvyklé sprdnout dítě i když vůbec nic neudělalo. Podceňovat, nevyslechnout a takdále. Mnohé osudy by se utvářely jinak, zcela určitě. Někdy se to nedá zvládnout, děti v jednom chumlu, všechny mluví naráz, už se cosi stalo, každý říká něco jiného. Je fakt dobrá věc neřešit to za ně, neudílet rozkazy co kdo komu okamžitě vrátí apod. Někdy je to vážně zapeklitá situace a někdy některé dítě zlobí právě proto a kouše a bije, že se cítí ublíženě, poraženě. Někdy máš děti ze kterých některé chce řešit a může už je dost velké, ale druhý je mrňousek a nechce nic povídat, chce a musí se chovat jako zvířátko a tak tomu většímu vysvětlíš, že to je tak a aby se s tím smířilo. A někdy jsem naprosto bezradná, prostě nevím. A to je pro mě největší oříšek, chci dávat všem všeho stejně a i stejné nebo podobné dárky a to je šílené, protože jeden má narozeniny a já si prostě nedovedu představit, že tříletý prcek počká půl roku na svoje dárky. Nedovedu a tak dělám a kupuju všecko 4x, proto jsem někdy tak zatraceně vyhladovělá a na babinci se cpu, jelikož si místo jídla kupuju dětské knížky :-D  O_O  :-P  :-?  :-(

2 Kolíska Kolíska | 17. března 2013 v 20:24 | Reagovat

To je moc hezký a moudrý. Ne že bych to teda naštudovala zajednou to né, ale budu si tady číst až bude ta situace. Je fakt, že mý děcka sou půl dne od sebe rozdělený a vodpoledne pak Majda spinká, takže se vidí ráno a večer a sou spolu moc hodní. Taky si řikám, že mají velký pole působnosti a můžou když jeden nebo druhej si chce sám hrát, maj prostě dost prostoru a David si nikdy ani jako mimino nehrál s hračkama, von chtěl dycky vopravdový nástroje no a to zase nezajímá Majdu, takže voni se fakt nikdy vo nic neperou. Ale stejně ty vztahy mezi dětma dost prožívám a učím je aby byli jako vopravdoví víš ryzí lidi. Holka jako pravá ženská a kluk jako pravej chlap jestli mi rozumíš. Chtěla bych toho dosáhnout. Tak za tohle čtení moc dík. Eště, jak píše Sára, že lidi se nestarají jak je to mezi dětma, to teda je pravda. U nás na vesnici, my tam moc nejezdíme a ani bych tam nedala děti do školky, oni se k těm děckám chovají někdy tak necitlivě a vůbec je to nezajímá, jenom je nechají bejt a pak ty děti co jim nikdo nic nevysvětlí se chovají jako tlupa opic. No rozumíš, ten nejsilnější každýho kdo ho neposlouchá zmydlí, malý holčičky buď někomu musí sloužit nebo je k ničemu nepustí a tak, mám sto chutí tam vždycky mezi ty děcka vlítnout a něco jim sama zorganizovat, víš ňáký výlet nebo hru, pořádně si s nima popovídat, dyť ty děcka za to vlastně nemůžou. Vždycky za to můžou dospělí:-)

3 waity waity | E-mail | Web | 24. března 2013 v 20:52 | Reagovat

[2]:Ahoj Kolísko, líbí se mi co píšeš o výchově, přeju Ti, ať se Ti podaří svoje děti vychovat podle svých představ, ale jo, podaří se Ti to, už jen tím životním stylem, který máte, zvířátka a příroda kolem, uchráníš si je před vším zlým a špatným, je to fajn, že mají prima mámu a tátu a nehoníte se za majetkem, jste krásný lidi, takových pár znám a jsem za to hrozně ráda! :-)
S těma školkama mě to mrzí, já ještě do žádné nenahlídla, taky mám obavu co bude jednou, až tam svý neviňátka budu vodit a už dneska vím, že pokud se jim tam nebude líbit, udělám všechno pro to, abych zůstala doma a měla je radši u sebe, ach jo, svět je zlej, ale umí bejt i krásnej! :-)

4 waity waity | E-mail | Web | 26. března 2013 v 13:48 | Reagovat

[1]: Sáro, i tohhle co píšeš, je v té knize. Že prostě děti NE VŽDY potřebují mít všeho stejně a stejné věci teď hned, že nepočkají. Ony počkají, to jen my si myslíme, že to neumějí. Autorka to tam vysvětluje tak, že jen my dospělí si myslíme, že musíme dětem dát vždy a za všech okolností všeho stejně. Tak to tedy druhé dítko ostříháme, protože  to první má delší a nádhernější vlásky? Anebo když jeden má zdravotní problém a nemůže třeba sportovat, budeme druhého zavírat doma? Když jeden nemůže, tak ten druhý taky ne? Ano, i tohle jsou rodiče schopni udělat. Tak to být nemá. Obě (nebo všechny čtyři) děti mají prostě vědět, že každý z nich VŽDYCKY dostane to, co právě potřebuje. A nemusí si nic závidět. A my nemusíme zbytečně kupovat všechno dvakrát, třikrát, čtyřikrát, když stejně víme, že to ocení jenom ten jeden človíček. :-) Co říkáš?

5 waity waity | E-mail | Web | 26. března 2013 v 13:52 | Reagovat

[1]: A ještě něco. Zrovna jsem koupila Bastyškovi klučičí hračky k narozeninám. Pořád jsem si říkala, že přece i jeho sestřička by to samé měla dostat, aby si nezáviděli. Ale rozhodla jsem se, že ne. Ať se učí a trénujou - půjčovat si navzájem :-P

6 tepi tepi | 26. března 2013 v 22:17 | Reagovat

Ahoj Wai, předně ti musím poděkovat, že jsi mi už před časem tuto knihu doporučila, já si ji hned koupila a úplně ji zhltala a našla v ní hned chyby, kterých se teď snažím ve výchově svých dětí vyvarovat.V něčem jsem se stala díky knize lepší mámou, nebo se alespoň snažím být a v některých kapitolách jsem vlastně byla nadšená, protože jsem zjistila, že to dělám správně.Taky jsem zjistila, že mám opravdu hodné děti, protože to co tam občas psali maminky za problémy v jejich rodinách no koukala jsem a to jsem si před přečtení knihy myslela, jak mám občas zlobivé a ukřičené děti,pcháááá no teď už si to tedy rozhodně nemyslím.
Hlavně se snažím se aby si děti své rozepře začali řešit sami mezi sebou, protože to není problém přece nás maminek,ale samotných dětí a tak není nutné vletět mezi ně a zjišťovat pravdu, kterou vlastně člověk neviděl, tudíž je těžké pak soudit.
Všechno co tu píšeš a ještě daleko více, ale to už si každý musí zjistit sám má něco do sebe.Je to moc chytrá kniha a mě i mým dětem opravdu pomáhá.Občas se přistihnu, že nevím jak dál situaci řešit a tak mám knihu stále na baru před s sebou k listování, abych dětem nějak neublížila a tak občas znovu listuji a hledám i když jsem si to nejpodstatnější už vytiskla.Nebudu se tu rozepisovat jak a co, protože toto je pouze diskuse, ale rozhodně teď už řeším náš život více s přehledem a nemám blbý pocit z určitých situacích jako dříve, takže všem a vřele doporučuji.

7 Tepi Tepi | 26. března 2013 v 23:42 | Reagovat

Ahoj Kolísko, mám podobné názory jako vy všichni a své děti si proti cizím lidem dost chráním, dnešní doba je zlá a já rozhodně nejsem jedna z maminek, které, když nemusí tak i přes to ve třech letech dají své malé dítko do školky.Vím, že některé mámy musí to se nedá nic dělat ale ty mámy které nemusí a dají je do školky vlastně vždyť ve třech letech je to pro mě miminečko no já to prostě nechápu. Moje Lisetka měla v září 5 let a můj čmeláček má skoro 4 roky.Jsme spolu od narození a nikdy bych se jich zbavit nemohla se slovy Školka tě naučí a připraví do života na to podstatné, to bych fakt nemohla.Ano Lisetka začala až v pěti letech chodit do Anglické školky, můj muž mě nakonec  přemluvil a tak já v dobré víře,že tam bude šťastná, protože přece bude chodit na koně které miluje, hrát divadlo které miluje, chodit do solné jeskyně, naučí se Anglicky, bude mít kamarády, zahrada, bazén blablabla dalších x věcí.Tak jsem ji tam denně vodila a doma ji pak sledovala přes kameru, abych viděla jak se jí vede.První týden jsem fakt trpěla, když jsem ji viděla smutnou a nešťastnou, že není s námi.Když byl polední klid a děti si hráli ona celou hodinu ležela na podlaze a koukala na kameru o které věděla, že se na ni dívám, srdce mi pukalo, doma jsem nabyla schopná nic dělat, pořád jsem brečela všem jsem pořád volala a ujišťovala jsem se, že je to tak v pořádku, jak mi ostatní tvrdili. A to jsem si celou dobu slibovala, že se plně budu věnovat svému čmeláčkovi, jo prd, stále jsem koukala na kameru jestli ji za dopoledne zahlédnu a nebyla jsem pomalu schopná ani uvařit.Čmeláček za mnou chodil protože  vycítil jak mi je a stokrát za to dopoledne se mě ptal, kde má svoji sestřičku ??kdy pro ni půjdeme??Asi si teď říkáte,že byste pro ni přece hned letěli, jenže já jsem si říkala nebo mě vlastně všichni přesvědčovali, že takový začátek je přeci normální a i já jsem si o sobě myslela, že je to hlavně můj problém, že se od ní nedokážu odpoutat.Jenže když jsme po měsíci a půl šli spolu už se smíchem do školky, kdy to vypadalo, že jsme všechno konečně nějak zvládly nastala tato situace.Převlékala jsem ji v šatně a loučila se s ní.Najednou jsme však zjistili, že jsme doma zapomněli jejího mazlíčka dalmatinka kterého dostala aby chodil do školky s ní a měla něco od maminky.Řekla jsem jí to přece nevadí já se ti o něho doma postarám. Jenže ona koukla na mě bradička se jí začala třást popadla mě pevně kolem krku, nechtěla mě pustit a já v tu chvíli pochopila, že to na mě celou tu dobu jen hrála, že se s tím vůbec nevyrovnala, že mi ale chtěla udělat radost, abych na ni byla pyšná,že to zvládla a že se celou tu dobu musela strašně přemáhat, aby mě o tom dokázala přesvědčit..Dalmatinek její berlička dárek od maminky najednou nebyl a ta její dušička se div nerozpadla že tam tu svoji oporu najednou celý den nebude mít.Jojo kde kdo by si řekl, že naděláme, že přeháníme,že jsme padlí na hlavu, že s námi se přece taky nedělali takové onuce, že z holky nikdy nic pořádného nebude, když si ji budu furt piplat doma, jenže knihy hovoří jasně a já mám taky jasno ať si kdo chce co říká. Já jsem prostě taková  a vím co je pro moje děti nejlepší já a můj muž a náš domov a naše zahrada a stromy a procházky a výlety a povídání, zpívání, hraní, škrabkání, mazlení, čtení, dovádění a žádná cizí paní o které já prakticky nevím vůbec nic.Takže školka po měsíci a půl ať by byla sebelepší šla do háje a Lisetka mi do dneška ten den, kdy jsem jí řekla, že jsem se s paní učitelkou domluvila, že už tam nemusí a že budeme zase spolu a že ji nikomu nedám, protože já sama si ji chci užívat to její krásné děctví, které uteče tak rychle a nikdo mi ty nejkrásnější dětské roky nevrátí.Kdyby jste viděli jak byla šťastná, že je zase zpátky s námi, bratříčkem a se mnou doma, bože kdo si takovou nádheru chce jen tak nechat ujít je vlastně blázen.Takže tak.A proto jsem jí  ve 4 letech zařídila Tanečky v Javorníčku, plavání později i bruslení a Výtvarnou výchovu v Umělecké škole, protože má VÁŽNĚ talent a hlavně aby měla i jiný program než jenom svoji mámu, tátu, čmeláčka a program s mojí rodinku.A teť bude mít čmeláček 4 roky a zase začnu zařizovat pro něj co on si bude přát.

8 Radka Radka | 29. března 2013 v 8:54 | Reagovat

holky krásně píšete o nejen svých dětech, o jejich potřebách i povinnostech, o pocitech, o touhách. Obdivuju vás a chci k tomu říct jen jednu jedinou věc: Nejúžasnější na tom je, že o tom všem pořád přemýšlíte. Ono pak už půjde všechno samo i bez knížek, protože budete umět ve vašich dětech číst jako v knize samotné. Jste báječné maminky. :-)

9 waity waity | E-mail | Web | 29. března 2013 v 20:52 | Reagovat

[8]: Radunko, děkujeme, od mámy tří bezva kluků taková slova obzvlášť potěší :-)
Ty knihy nám nemají radit, jak vychovávat, ale mají nám pomoci, když tápeme, když si s nějakou situací nevíme rady. Je to leckdy lepší, než se zachovat podle vzoru, který máme v sobě daný od našich rodičů. Ne vždy je to tak správně.

10 waity waity | E-mail | Web | 29. března 2013 v 20:57 | Reagovat

[7]: Těžko se ta pupeční šňůra odstřihuje Tepi, že? Jsou to naše neviňátka, zlatíčka, naše vymodlený ptáčátka a pustit je do světa je vážně těžké. Už ta školka je první meta. My to samozřejmě zvládneme a doufám, že až je vypustíme z hnízd, budou připraveni na život takový, jaký opravdu je a nic je nezaskočí. Doufám :-?  :-)

11 Misha Misha | 12. dubna 2013 v 16:41 | Reagovat

Verunko, tento článek bude asi má bible. :-D Výborné, skvělé, pravdivé! Neskromně si uvědomuju, že něco z toho aplikuju, ikdyž zatím není to druhé dítě.
To se musí studovat! Já už teď mám plné zuby, jak mi všichni kolem říkají, jak bude starší dítě žárlit, jaké to bude rodeo atd. Grrrr...podle sebe, soudím tebe, že a ono to přitom jde jinak. Být empatický a otevřený vůči každému chování. Nedávno mi moje psycholožka řekla takovou "svatou větu": každý máme právo na všechny pocity, jen se musíme naučit je vyjadřovat adekvátně, nikoli je skrývat.

12 waity waity | E-mail | Web | 16. dubna 2013 v 13:47 | Reagovat

Misho, děkuji, článek je samozřejmě myšlen i pro Tebe. V knize je to lépe přehledné, s obrázky a komiksovými stránkami. Pro úplnost doporučuji ještě další knihy a to: Respektovat a být respektován a Vychováváme děti a rosteme s nimi. Vše ve stejném duchu a velmi poučné :-)

13 Eva Eva | E-mail | Web | 24. ledna 2016 v 20:56 | Reagovat

Moc děkuji za skvělý článek, rady a doporučení na knížku. V některých situacích jako bych se slyšela, bohužel v těch špatných reakcích. Knížku si určitě půjčím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama